Mgr. Filip Štojdl

Lekce od Martina

Jsou bezdomovci, kteří vás neušetří dlouhého vyprávění o dalekém domově, nemocné mamince nebo o něčem podobném. Většinou chtějí jen peníze, málokdy se spokojí s jídlem nebo oblečením. Mezi tou spoustou slov se jen těžko hledá pravda. Asi před týdnem mě navštívil bezdomovec Martin.  Tohle setkání bylo hodně odlišné. Vlastně všechno bylo jinak.  Martin k nám chodí párkrát do roka. Také on nepohrdne dvackou na pivo nebo krabičkou cigaret.  Tentokrát si chtěl „jen tak“ popovídat.  Dopředu mě varoval, abych mu nic nedával. To on mi prý musí dneska něco dát.  Uvařil jsem kafe, nabídnul cigaretu, sedli jsme si.  „Tak o co jde Martine,“ povídám mu.  Dlouho se nutil k tomu, aby se mi podíval do očí. Pak řekl: „Kurva, já se to snad nikdy nenaučím. Ale musím, musím se umět lidem dívat do očí.“  Podíval se. Dokázal to.  Ale potom dokázal ještě něco mnohem těžšího.  Bez řečí sáhnul do igelitky. Vyndal staré noviny, víno a tašku s mojí videokamerou.  Podával mi tu kameru.  „Já ti jí včera ukrad.“  „Taky jsem vzal nějaký prachy a tenhle zapalovač. Nemůžu žít jako zloděj. Nechci. Tak si to, kurva, vem.“  Mlčel jsem. Možná to vypadalo, že jen tak „moudře přemýšlím“, ale vlastně jsem spíš nevěděl, co mám dělat.  O tom, že mi v kanceláři chybí peníze a kamera, jsem vůbec nevěděl. Do šuplíku jsem se od minulého týdne prostě nedíval. Jenom ten blbej zapalovač jsem hledal.  „Jestli můžeš, tak mi to odpusť,“ zašeptal Martin. „Když mi neodpustíš, budu pořád zloděj. A já nechci bejt zloděj. Nechci, aby na mě byl Bůh naštvanej, i když spolu právě nemluvíme.“  Řekl jsem mu, že odpouštím.  Odpuštění to možná ani nebylo. Vlastně jsem neměl ani ten pocit, že mám právo něco odpouštět.  Martin se rozbrečel. Rychle típnul cigaretu, usrknul kafe a odešel.  Zůstal jsem v kanceláři sám. Pořád jsem tak nějak nevěděl, co se děje. Seděl jsem, koukal na vrácené věci a pak mi to teprve všechno došlo.  Ten den jsem se opět mohl něco naučit. Mým učitelem byl tentokrát Martin. Sedmatřicetiletý chlap bez domova, který, jak sám říká, „v životě nic nedokázal“.  Martin ale něco dokázal. A není to zrovna maličkost. Dokázal něco mnohem většího, než houfy slušných a poctivých občanů kolem.  A za to jsem chtěl Martinovi ještě jednou poděkovat.Filip Štojdl  Kalendář Blahoslav 2011                        

 

VLADIMÍR STIBOR  

 

---

Básně

 

Báseň o zemi původu

Chtěl bych znát zemi tvého původu;

přitom je to údolí,

kde bolest hraje ruletu

anebo se rozpouští

jako sirnatá sůl,

když dostatečně zezlátne.

II

Chtěl bych znát zemi tvých nosičů;

přetahuje se o provazy z lýčí,

smějí se,

jakmile se jeden houpá na laně

a druhý na něj líčí

tu samou oprátku…

III

Chtěl bych znát zemi tvého původu.

A neříkej,

že se na mne těšíš

a že ke mně chováš tolik úcty,

že na mne ani nesáhneš.

To by mě zranilo.

IV

Chtěl bych znát zemi tvého původu;

tu zemi ztrát,

polních remízků, cest i smutečních průvodů.

Jen když si na místním hřbitově koupíš hrob,

zakořeníš.

A v hospodě až do rána budeš pít

a říkat: Chlapi, kuřte,

co kdyby náhodou přišel fotograf Honza Reich

a chtěl by si vás zvěčnit.

V

Chtěl bych znát zemi tvého původu;

připomíná číši z nehlazeného skla.

Při soumraku

je vyšší než pohoří Vihorlat,

protože za ním

už nic není.

Ani stín,

jen náhrdelník

a výdech a nádech.

Možná okouzlení,

v němž se brodíš až po kotníky,

slastí přivíráš oči

a pak do mne vstupuješ

s veškerou něhou

i s bojovými vozy.

VI

Chtěl bych znát zemi tvého původu;

sestoupila mi do krve

po schodech,

kudy se plazil déšť

a mlhy nad řekou skrývaly oltáře z divokých chrp

a divizen.

Lehni si vedle mne,

nebe sestoupí

a zeptá-li se,

odkud se známe,

sevřu tě v náručí.

 

Nádherný dům

Chtěl bych mít dům
se třemi jezery.

Na prvním
by dováděly jitřní galéry.
Na druhém čluny
nesoucí na přídi květy z vyhnanství.

Na třetím jezeru
bych zahlédl,
jak se po vlnách stáčí stezka
ke tvému atriu.

Přivítal bych tě úsměvem.


U hrobu mého táty

Povalují se tu
ohořelé trámy,
hnízda včel proti obloze.
Malokvěté jak malověrné divizny
s místními muzikanty
odmítají hrát Oceánem pluje loď,
k přístavu ji doprovoď...
Těší se na posezení
kolem dubových stolů;
krčmář přinese horký grog,
zakroutí očima,
zeptá se, kdo to platí?

Podzim s uvázaným provazem
z pravého lýčí kolem pasu
bude přinášet rok co rok
orchideje;
nosičky vody,
co projdou kolem,
zapomenou,
že se stmívá.


Čím mě spoutáváš

A řízneš-li,
přitlač silněji...
Z mých ran budou vstávat andělé,
popíjet jitřní thé;
na otázku
proč nemohli zůstat,
lehce pokrčí rameny...
K neuvěření
se vrátí údolím tvého klínu.
A nevrátí-li se,
budu věřit,
že jsou na cestě....


Tobě

V myšlenkách
smíme lodě zdržet v přístavech,
sedět naproti sobě
alespoň chvíli.
Moře se zhoupne v bocích,
vítr tě obejme,
lehce znejistí.


Vzducholodě
věnováno Lence M.

Až přijdu do řečí,
vylovím z tvého podhůří
výsostné znaky vzducholodí;
proplouvaly krajinou,
aniž je kdokoliv zahlédl.
Tajily i rozpůjčovaly sny.
Do měsíčních tůní zavlekly
střelnici z poutě.


Země Janů

Jsme zemí Jana Palacha
i mistra Jana z Kostnice;
jsme zemí říčních proroků.
Stydím se,
že jsem nepozval na večeři
ani Jana Křtitele.
Snad mi odpustí
slova i prosby
vonící spálenou hlínou,
kopance do boků,
když mě nesl na zádech.

Jsme zemí padlých stromů,
padlých do kříže.


Pouštní nebe

Pouštní studny
jsou už tři dny bez vody;
termiti převažují most,
rozmařilost je děsí.
Možná proto
traverzují po skalních římsách
a stírají stříbro,
co po nich stéká.
Mají-li pohlédnout dolů.
nedokáží ublížit
ani sami sobě...
Tma ještě nezaschla.


Zítřejší přítelkyně

Časem se s ní spřátelím;
projdu jejím peklem,
zakopnu o návětrné kořeny;
a mezitím
se objeví dny,
kdy jsem si jistý
jejím zoufalstvím,
schopností uvolnit kámen
na té nejvyšší skále,
pod níž stojíme,
loupeme pomeranče
a díváme se na tu stranu,
odkud na nás volá.

Na poslední chvíli
do mne drcne ramenem.
řekne:
Hlupáčku, stojím ti za to?
Mohla jsem tě zabít.
Po mně přijdou jiné.
Naučím tě pár kouzel.


Čtení z ranních stop

Krvácejí bůh
se vždycky stydí
za počet svých sečných,
bodných ran.
Chtěl přijít mezi lidi
převlečen za pastýře,
ale jak může?
Každou jitřní šelmou,
co přebývá na obloze,
je zle potrhán...


To, co musím obětovat

Zakázala jsi mi
používat velká slova;
neprojdou ústy.
Mosty,
houpající se na záchranných lanech
a křtící v řečišti
lodě vydlabané z jednoho kusu dřeva...
Posmutníš a řekneš:

Ze stromů,
jež nepoznáš,
neulomíš větev,
nerozděláš oheň...

Jednou se s tebou dohodnu.


Trochu jiné přání

Potulné smrti
přeji dlouhý život,
plné hrsti hrobaříků,
vlajkoslávu ve větvích -
hlásí se k ní tma.

Prolétá právě tudy
smutná a prozáblá;
z našich dluhů
staví babylónskou věž;
uprostřed noci
strhává lešení.
hází jej na oheň...

Časem zjistím,
že jsem na ní závislý.


Remalí

Tvé jméno obletělo planiny
smutkem nahosemenných květin.
V úplňku jsi tu se mnou.
Neboj se,
neotevřu okno do pokoje
Srdce je stvořeno
z písní veslařů,
Do slz tvých očí
pokládá tma své smaragdy,
hrudky posvátní hlíny.
Bolest popraská, vrací se jako dítě
Pobrukuje si,
běží z poutě
nejdelší cestou domů.


Co ještě nevíme o smrti

Vše nahrává
z pevných disků paměti;
nerozpakuje se
vytáhnou ze zdi zástrčky,
odumlat konektory,
odpojit žárovky na konci tunelu
a šaty nechat ušít
z látky,
po nichž prošel eliášův oheň
se svými nosiči mrtvých
a beznohých,
neboť jen těm hrozí
na břehu moře,
že nerozeznají od sebe
mlhu, slzy v dlaních
a zatraceně malé lidské odpuštění...
 

Příměsi noci

Až přineseš první hrst hlíny,
rozvlní se zápraží.
Křikneš: Domov,
to jsou jen stromové chýše.
Vymodeluji z nich ptáky
se svými rozpaky,
neskrývaným údivem.
S nocí levitují...

xxx

Začnou se všichni sbíhat.
Ztracený syn
nebo jen Bůh přišel odjinud?
Táhnou se za nimi jiskry popela,
útočné včely,
modlitby saharské pouště.
Dítě s neklamným úsměvem,
šeptaným jménem Arahas.

 

.

V Nechvalicích dne 25. června 2012 Kniha Aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium, srpen 2010 - ukázky Motto „Mám pro vás potěšující zprávu,“ řekne smrt. „Kdykoliv za sebe mohu poslat náhradu.“  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Aforismy:

Novodobá pohádka: Sněhurka a sedm tunelářů Říká se: Na hrubý pytel, hrubá záplata. Ale co když dojdou jehly? Kamenem úrazu se může stát i písek v botách. Nápis v čekárně optiky: Chraň si zrak před záblesky světa, způsobují oslnění. Hnul mi žlučí, až mi otevřel oči. Všichni si myslí, že cácorky na svůj nejlepší věk dosud čekají. I slova mohou pochytit různé manýry. Například manýrismus. Praotce Sisyfa by jistě trefil šlak v krajině bez kopců. Sisyfos, nikomu to neříkejte, byl první nefalšovaný workholik. Létající koberce nemusí být vybaveny raketovými motory, ale fantazií. Náhorní lidská planina je plná stromů, jež nikde nerostou. Slzavým údolím nemusí protékat jen jediná řeka. Když srdce krvácí, jedna obětní miska nestačí. Až jednou budete mít rozum v hrsti, dejte si velký pozor, aby vám nevypadl z dlaní. Nevím, jakým nožem si lze uříznout velkou či menší ostudu. Kdyby nebylo chovatelů housenek, nebylo by chovatelů motýlů.  Neříkej hop, dokud se ti neotevře zlatý padák. Ze škol tvůrčího psaní jde na mě chandra a spaní. I nejvěhlasnější stavitelé mostů mohou skončit pod mostem. Poezie je jako třináctá komnata; vstoupíš-li dovnitř, zvítězí nad tebou. Nevstoupíš-li, celý život tě to bude mrzet. I největší slza se musí odrazit od nejhlubšího dna, nechce-li zapadnout ještě hlouběji.

O nepoznaných krajinách

Otočíš-li se, možná nezkameníš, ale určitě nerozbiješ další sochy. Náhorní lidská planina je plná stromů, jež jinde nerostou. V arboretu usmažím si diviznovou amoletu. Je možné, že na úpěnlivé výkřiky pouště neodpoví ani déšť? Může smrt zúrodnit krajinu lidskými neřestmi? Řeka úsvitu vyplavuje na břeh hvězdy zbavené veškeré záře. Koniklec v květomluvě znamená: Dej koni klec, než mu budeš rozumět! Na cestě k Ústrkovu rozkvétají zpravidla květy pod sněhem. Jdeme-li vstříc svému osudu, proč uhýbat pohledem? I poušť může ležet nedaleko vyvolené krajiny. Slzavým údolím nemusí protékat jediná řeka.O lásce Starou lásku nikdy nepokryje rez ani měděnka.  Za trochu lásky dal bych všechno, co mi zbývá. Jak mě můžeš milovat, když mě celou noc hladíš jen očima? Jaký je etnický původ lásky? I kurtizány mají trochu světla za nehty. Nejsou všechny polibky světa ze stejné prahmoty? Když srdce krvácí, jedna obětní miska nestačí. Kdo si vezme saň, má život na draka. Kdo se ožení s dračicí, dopadne stejně. Každá nymfomanka má v sobě něco z vesmírného neklidu. Z černých lvic lze chytit i horečku omladnic. Masáž srdce se musí dělat vahou celé duše.Fejetony: Tváře ženy    „Tak už běž a nezdržuj se,“ prosila svého muže, „udělej něco pro mne, jak jsi vždycky svatosvatě sliboval.“ A kradmo se po něm ohlédla. „Vzpomínáš,“ znovu se nadechla, „již dávno jsem se těšila, že vše splníš, že sny, kterými jsi mi popletl hlavu, dokážeš uskutečnit, třebaže ne všechny, ale ty největší ano.“ Manžel se trochu schoulil před jejím slovním vodopádem.    „Jak by to bylo krásné, kdybys mě hýčkal, nosil na rukách, obletoval jako zamlada a říkal mi něžně ty můj hlupáčku, ty má hvězdičko, ty má šelmo s ebenovou srstí na bříšku. A čeho jsem se zatím dočkala, já blázen stará?“    Její partner neznatelně pokrčil rameny, na víc se ani nezmohl. „Kdybys alespoň chtěl pro mne změnit svět, myslím k lepšímu. Narovnat pár křivd, sebrat semena slunečnic, aby je nesezobali ptáci. Bylo by skvostné maličko jej zlidštit; třeba našemu domu, ačkoliv se domníváš, že jsem přespříliš praktická, pořídit novou fasádu, starou herku vyměnit za nové fáro a kožich by nemusel být z norků ani ze stříbrné polární lišky, avšak k Vánocům bych si něco málo zasloužila, ne?“    A výrazněji se nadechla, zamračila se, aby zdůraznila své argumenty: „Všichni ostatní, pokud vím, nevysedávají za pecí, hrnou se do světa za lepším, přinesou domů hromadu peněz a zabezpečí rodinu. Co z toho jsi dokázal ty?“ Byla v tom zároveň výčitka hořká jak pelyněk, potlačované nahromaděné deziluze, všechno to rodinné a každodenní trápení, chaos mezi kuchyňskou linkou a koupelnou, s psaním úkolů z počtů, s vychováváním nezbedných svišťů...    „Tak já půjdu, když jinak nedáš,“ řekl z ničeho nic muž. Tu se zarazila, myslela si, že ho zná po dvacetiletém soužití lépe než své boty – a zatím překvapením zůstala stát.    Podíval se na ni s pousmáním, jak činíval shovívavě po celou tu dobu, co byli spolu. „Dnes mi určitě,“ opakoval si v duchu, „ raneček buchet na cestu ještě nesbalí.“  „Kam bys chodil?“ náhle otočila, „ vždyť to nejlepší, co máš doma a co bys nenašel široko daleko, i kdybys prochodil světa kraj, jsem přece já...“Cestovatelka    Je tak trochu do větru, i když zrovna nefouká. Nevytáhne-li paty z domu pár dní, už to s ní šije, neklidně přechází po bytě, všechno jí padá z rukou, co chvíli se nervózně zastaví v kuchyni u okna, jež míří přímo k jihu, přivře slastně oči, lehounce natáhne do sebe vzduch – kdyby byla zvířetem, dalo by se říci, že zavětří – a v duchu pronese Máre, máre, mé milované a kruté moře, ani nevíš, jak mi bytostně scházíš!    Musím přiznat, že již od Vánoc je obklopená nejrůznějšími katalogy cestovních kanceláří i agentur, listuje jimi a mnohé obrázky jí připadají důvěrně známé. Jak by také ne, je po těch mnoha letech plahočení scestovalá, protřelá světem jako světoběžníci i ti, co se jen tak potulují s batůžkem na zádech a přespávají jednou na přídích zaoceánských lodí, jindy v pichlavých keřích u cesty, kde by je nikdo nehledal.    Moje dobrá cestovatelka si ale vybírá z těch nejlepších destinací, kde je vše all inclusive, tedy zdarma a neustále k dispozici. Panovačně luskne prsty a už jí nažehlená servírka v krásně padnoucí uniformě přináší snídani až do postele. Přeje-li si dostat nejluxusnější pokoj s obsluhou, obrátí jen oči v sloup a již všichni kolem ní běhají, aby její přání okamžitě splnili. Žádnou nedochvilnost nestrpí, když to má řádně předplaceno.    Trochu mě děsí, že si přeje dodnes být za všech okolností středem pozornosti. Nedá si říct, aby se chovala trochu skromněji. Má-li tu a tam k dispozici dostatek posluchačů, připadá si jak nejlepší řečnice a přednáší strnulým naslouchajícím o místech a dálkách, kam se běžní klienti nedostanou ani jedenkrát za život. Bývá až maličko morbidní, když na ní vidím, jak jí to působí blaho i potěšení zároveň. A místo, aby v tom okamžiku přestala, začíná svá vyprávění z nedostupných končin, kde jeden svět končí a jiný právě začíná, stupňovat. Ve svých gradacích je neúprosná. Zděšené obecenstvo zvedá ruce nad hlavu, bezděky a nezpůsobně strachem otvírá ústa, ale ze židlí, na nichž je jakoby přikováno, se nedokáže zvednout ani odtrhnout.    „A to kdybych vám pustila ještě barevné diapozitivy, to byste koukali!“ hřímá a nechává se unášet cestovatelskou euforií.    Pojednou se otevřou protilehlé dveře a doktorka v bílém plášti zavolá do hloubi čekárny-posluchárny: „Další, prosím.“ A naše milá cestovatelka jde, zbledne jak stěna, bázlivě pohlédne na nástěnku s rozpisem onkologických operací. Pomalu kráčí za hlasem lékařky, z nichž jsou už vidět jen záda a oslnivé světlo ordinace.     „Ani si na cestu nestačila sbalit pět svých švestek,“ protrhne ticho nejodvážnější z pacientů.    „To se přece nedělá, jen tak odejít a prásknout do bot,“ řekne tiše, ale cestovatelka jeho kňourání už neslyší, sotva cosi zaslechne, avšak zvedne ruku jako k pozdravu. Stojí ji to nesmírnou námahu.

Vladimír S t i b o r 16. září 2010: Zpráva z archivu

Nenašel jsem ani v análech pylové stopy její paměti. Zdi byly obrovské, čisté, spočívaly na sloupech, jež bylo možné obejít i obejmout bosými chodidly, pomocí rtů i vyplaveného žebra lodi, vždyť písečná pláž jako stránka v poslední básnické knížce svítila nahotou...Kniha básní Řekl´s mi: Stačí jediná, ale krásná a hebká, nezaměnitelná i hřejivá, k ránu sladká ani nevím jak, vášnivější než královna antilopích stád... Řekl´s mi: Stačí jediná, jež si tě omotá kolem prstu a pak ti srazí vaz... Atrium z růžového kamene nakladatelství poezie Protis, edice 184, Praha 5, Staropramenná 12, vydáno 2006 Výběr veršů z nové sbírky Jitřní tma hledající jméno Setře prach, zvedne sukni nad hlavu, políbí stráň zahřívající trsy magnolií a společně odevzdá, neboť ji nikdo o zvláštní služby nežádá, šátek svázaný několika drobnými uzly, vždyť v něm nosí celou svou hlavu, své bohatství, nejhlubší oči, jež nachoví nevyspáním a nakonec poutníkům rozdává sama sebe... To, že jim nepřeběhla přes cestu, není pravda… A i kdyby byla, neviděli byste ji.Otázky pro zasvěcené Nevím, co je to poezie, tuším jen, čím nás převyšuje a čím někdy tiskne ke zdi… Zplanělé divizny vždycky nabízí na schodištích chrámů, kde mají otevřeno před příletem měsíčních vzducholodí i nad ránem… Tedy mnohem častěji…Nevzpomínky Milostné dopisy snad už neumím ani psát, natož číst mžitky před očima… Zůstalas mi pod kůží jako trnová koruna v záhlaví všech výkřiků, kdy jsem přede všemi bránil osmý den stvoření. Ovšem ve tvé blízkosti. Točila se mi hlava, zadrhával hlas… Milostné dopisy snad už neumím ani psát; vcházejí ke mně jednotlivě katedrálou ztrát…Cesta Nabízíš–li řád, je to nespočetná řada posuňků, za níž mizí tvář za nejjasnějšího úplňku? Někdy se mi ale zdá, že mléčné hory v povzdálí jsou jako stáda bezhlavá; i cesta, jež se rozdělí. uprostřed klidné mělčiny – a zahraje si na schovávanou i na stíny, na své strážce odjinud; dolévá-li vlastní krví hlubší poháry a smazává-li zářezy vyryté do pažby, splácí sama sobě dluh…Měsíc na řekou Jednou budu patřit mezi sběrače, budu volat Zastavte řeku; zmizí za úsvitu a neřekne, kdy lze potkat modlitbu… Přenáší tíhu, váhu i bolest z nohy na nohu – a naopak; i já přiznávám: Je to slabost i neřest nadbíhat krásce jménem Pád. Za hradbou vážných Dolomit měsíc ukrývá ty, jež chodívají snít i vyhrávat půlnoční ztracené zápasy. Z vína se ledabyle odpařuje antracit, polibkům přichází na chuť jako dřív; mečem prý sekl mezi diváky.Hledání Zmizí-li jizvy na tvém zápěstí, půjdu hledat Jana Křtitele; řeku, jež se nelekne a nezasní, až přijdou prosit andělé… Tuším, že budou bez křídel, bez osmého dne stvoření; řeknou si o chléb i karamel a promění se v mámení… Náhle začne sílit proud, sytí i hladoví budou i nebudou vztahovat ruce za slovy. Déšť olízne studni kamennou, aby mohl stát poblíž a zápasit s ozvěnou, navázat přátelství, skrýt své rozpaky…

 

Tomahawky kousek nad obzorem... /Úvaha

Možná v tuto chvíli, kdy píši tyto řádky a nebo v okamžiku vytištění dnešní chmurné miniúvahy už vzlétávají tomahawky, střely s plochou dráhou letu a samy sebe navádějící na cíle kdesi v Damašku či v širokém okolí. Málokdy ví, že jedna inteligentní střela stojí 750 tisíc dolarů, za což by se nechala postavit docela slušná škola nebo špičková hala pro box, kde by si to nadržení generálové mohli rozdávat mezi sebou ostošest! Děsí mě také představa, že světové organizace klidně dva roky přihlížely, jak za dva a půl roku dlouhé občanské a nenávistné války v Sýrii zemřelo 100 000 lidí, převážně nevinných civilistů, neboť tak to bohužel žádá každý ozbrojený konflikt. Zapomíná se i na to, že kolem dvou milionů Syřanů už je nadobro za hranicemi své vlasti, že třetina veškerého obyvatelstva této africké země změnilo své bydliště.

Aby se válka rozhořela, vždycky se najde na začátku pár zapomenutých sudů se střelným prachem, stačí zatáhnout do válečného běsnění Izrael. V těch chvílích by bylo zaděláno na válku nesmírných rozměrů, na třetí světovou, nemýlím-li se. Po krku by si nešla jen Sýrie a USA se svými spojenci, ale zcela určitě všechny země v blízkém dosahu. I Kurdové by ucítili nesmírnou touhu i možnost konečně se osamostatnit. Těžko si lze představit, že by další velmoci Rusko a Čína jen ledabyle přihlížely. Sýrie totiž leží na lákavém zlatonosném moři, plném té nejlepší nafty. |A v tom je ten největší průšvih, ať chceme či nechceme. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by po syrských pouštích ani neštěkl. Teď mě napadá a nedovedu si srovnat v hlavě, kam by se daly přesunout všechny ty tomahawky i modernizované kaťuše? Do věčných lovišť nebo do sběrných dvorů, kam by se mohly lifrovat za mírný poplatek. Kéž by výkupny podobných arzenálů měly otevřeno ve dne v noci, protože pak by se nechalo psát o radostnějších věcech.

Vladimír Stibor

 

 

                                                                                           

Mgr. Michael Štojdl

Otazníky

Zda máš i ty na dně duše otazníky?

Máš tolik otazníků jako spodních vod?

Slzy nevyplakané.

Slova nevyřčená a nevyslyšená.

Jsou bezeslovná vyznání.

Konečky myšlenek.

Sahám až do snu!

Až do snu sahám, který trvá a zůstává.

Byť údajně snad bdíme.

 

Umravňování

Rádi káráme, napomínáme.

Unie neslušného já a pokrytecké pravdy.

Vyčerpává nás to. Vysiluje…

Jsme opotřebovaní egoismem,

který vidíme kolem sebe.

A srdíčko vynechává, bortí se,

Přitom jediný azyl je mé vlastní pokání.

 

Sobectví

Když sněží vločky nenávisti

sněží se tiše.

A potom jich je plné srdce.

Sobectví přebarvuje a nakonec i hledá svatá slova,

slova o lidství a kolektivu, komunitě, bratrství či přátelství.

A srdce mrzne ve sněhu, bez harmonie a ladu v led.

A pak krystalky jak dvojlomný vápenec kouzlí delirium.

 

Mgr. Michael Štojdl, farář CČSH, výtvarník a básník                          

 

 

Katka Sudová

VÍRA

Když ráno otevírám oči,

kdo dává mi sílu?

Když svět se se mnou moc rychle točí,

kdo ho pro mě zastaví?

Když udělám první krok z postele,

kdo mě podpírá?

Když modlím se o Nedělích v kostele,

kdo mě vyslyší?

Ty tam, někde nahoře. Vidíš nás. Slyšíš. Miluješ.    

 

V roce 2008 vystoupila se svou básní Metafora v reportáži o Literárně dramatickém klubu Dialog na cestě, kterou v dubnu natočila Česká televize.  http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/308298380060008/video/  .

Tanec je všechno…Svět je jako taneční parket a lidé tanečníci, co na něm zápasí, však první kroky dělají už od mala. Ten tanec se jmenuje život, a každý ho musí znát, aby mohl tančit, aby se nemusel bát… Občas se stane náhodou, tanečník šlápne špatně, ale všichni s touto nehodou počítáme jen matně. Kdybychom více mysleli dopředu, předešli bychom omylu… Na parketu života musíš se s bolestí prát, Když upadneš, vždycky zas musíš vstát! Chyby nás naučí více, než jen ta sláva pouhá, však to bylo jen předtančení, naše cesta je ještě dlouhá… To špatné člověka bolí, ale alespoň nás to přesvědčí, k čemupak je dobrá, ta paměť člověčí… …a že lepší je někdy zkusit štěstí, a ne dělat celé roky, stále stejné, obnošené kroky…Kdo je Tanec?… Tanec je můj život, ale zakázal mi kdosi žít a zavřel mě v kleci.  Tanec je můj svět z ledu, ale kdosi pod ním zapálil a on rozpouští se docela. Tanec je můj věrný přítel, ale do zad mi občas kudlu vráží. Tanec je herec, co hraje divadlo tak rád... Je to ten nejkrutější vrah, pomalu mě rdousí,  a přeci mě nechá, jak na špičce ledovce, balancovat a bojovat o holý život. Bez něj jsem jak šíp bez hrotu, jako květina bez vody. Jsem anděl co zlomené má křídlo a vzlétnout už nemůže... Jsem nezkrotný ďábel, a přece mě strach zkrotil trochu... Jsem živel bez života, smysl beze smyslu...  Já jsem a přece nejsem…