- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 2038
Víření nicoty
Zpustlá zahrada marnosti
cení vylámané zuby plotu
na tři paneláky
propadlé do nicoty
prefabrikované bídy.
Na okraji města a života
člověk klečí v blátě
srdce mu buší v hlíně
kočičí lásky křičí o věrnosti
v kontejnerech se sváží
odpad z jímky citů
a nikdo nevidí
růži, jež kvete
uprostřed bodláků
krásná a čistá
Vidění krásy
V čem je krása?
V rozpuklém kameni
v nejprostší květině
v řezavé ostřici
ve vločce na líci,
něžně tě studící
ve vůni večera
v sametu lišaje,
letícím za šera
ke smrti v plameni
v tajemném znamení
snu, jenž se vytrácí
v posledním z tuláků,
bloudícím za prací
v dešťové kapce,
jež ulpěla na řase
ve slunci, v bažině
v prohraném zápase
v posvátné nevině
ve zracích zvířete
ve zracích člověka
tak plane ve věcech
všech krása odvěká
na duši básníka
jiskrou se mihotá
vidět ji očima
vidět ji bez očí
hlava se zatočí
nad krásou života
Mimo prostor a čas
Houpám se na srpku luny
vesmír mi hraje
na tibetské mísy hvězd
stříbrnou melodii ticha -
halím se do závoje
Mléčné dráhy
navlékám zbroj kalenou
žárem protuberancí
i ledem mrtvých planet
mám srdce komety
pulzující světlem
chci spálit ohněm lásky
tisíckrát popel zla
a zažehnout
duhu něhy
tam dole na Zemi -
jsem začarována do snu
o věčnosti duše
o věčnosti světů
o věčnosti času
Moře
Moře sedmibarevné - co jsi?
Tekutá duha v reflektoru slunce
vření zelené, ocelové, havraní
pod temným baldachýnem bouře
milostná hlubina, hladící boky lodí a ryb
přítulný příboj, jenž si lehá k nohám země
a laská skály náruživým jazykem pěn
Moře -
dýchá si tiše pod hedvábnou plání
vlní se tělem lačným milování
vzpíná se jako rozzuřený drak
a syčí, hučí, řve až do oblak
zná uspávat a umí utopit
dopřeje vlahý korálový klid
zbloudilým poutníkům,
co rozhodli se kompas zahodit
veliké vše a velké oblé nic
uhrančivé jak oči chobotnic
počátek všeho, věčnost v modři skrytá,
kde z lůna mušle vzešla Afrodita
ó řekni, moře, co nás vábí víc?
Moravěnka
Jak ono zlaté víno
se po slunečném kraji rozléváš a voníš
z dalekých dob si neseš pečeť slávy
a lid tvůj, svérázný a dobrý
širokou náruč bratřím otvírá.
A mluva tvoje měkká, někdy drsná
jak hnědá země, moře žlutých lánů.
Morava Velká, světlo boží nad ní
nás dodnes sílí mocným štítem víry
přes všechny bouře, zmatky, změny nové doby
si uchovala vlastní štědrou duši,
jež radost rozdává a baví se a tančí.
Červené víno, vínečko tvé bílé
jak hřeje duši, rozehřívá tělo!
Vesele zpívá šohaj malovaný
vesele proudí družnost na vše strany.
Bratříčku milý, zavíříme v kole
hlavu nám ověnčí zlaté klasy z pole,
jež voní chlebem, nebem, horkým dechem léta
na samém konci světa
já budu vzpomínat na tvoji jižní krásu.
Moravo, Moravěnko,
zde slyším zvony chrámů, chorál lidských hlasů,
jež v tvrdých časech váží k soudržnosti
zde naše země, domov tvůj a můj
Stará matička (překlad básně "Alt Mütterlein" F.Nietzscheho)
V poledním míru slunečném
tu nuzný špitál spí
u okna stará matička
tak bledá, sedíc sní
Oči má matné, sněžný vlas
živůtek prostý jen
a úsměv tiché radosti
velebí letní den
Pod oknem kvete růží keř
kol něj včel hemžení
snad neruší ji z poklidu
to pilné bzučení?
Hledí ven v tichý, šťastný kraj
zář padá na líčko:
krásněji bude v nebi však,
má milá matičko!
Ptačí zpěv (překlad básně "Vogelsang" Karla Maye)
Jasný zpěv z výšin nebes slét´
na všechny širé země,
leč nerozuměl správně svět
a jeho lidské plémě.
Jen hlouběj´ v jemný ptačí sluch
ta píseň z nebe klesla
z těch dob jak zpěvný jara duch
se polem, lesem nesla
Člověka vidím světem jít
přes houštiny a nivy
však žel, neumí pochopit
dosud té písně divy.
Jarní píseň (překlad básně "Canción primaveral" F.G.Lorcy)
I.
Veselé děti se hrnou
ze školy
a házejí do vlahého vzduchu
dubna něžné písně.
Jakou radostí dýchá hluboké
ticho uličky!
Ticho roztřepené na kusy
smíchem z čistého stříbra.
II.
Jdu odpolední poutí
mezi květy sadu
a zanechávám na cestě
vodu svého smutku.
Na osamělém kopci
vesnický hřbitov
připomíná pole oseté
zrny lebek.
A kvetly cypřiše
jako obrovské hlavy,
jež prázdnými očními důlky
a zelenavými kšticemi
v bolestném zadumání
hledí do obzoru.
Božský měsíci dubne, jenž přicházíš
obtěžkán sluncem a silicemi,
naplň zlatými hnízdy
ty rozkvetlé lebky!
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1903
Vyjmenovaná slova
Pavel Weigel
B
V Přibyslavi na bylinách
býk z Bydžova znaven sténá.
To jsou ale obyčeje!
Však se mu kobyla směje,
že prý nemá byt.
Chce snad tento dobytek
babykový příbytek?
Že je bystrý obyvatel,
bez nábytku a bez přátel
nehodlá už být.
Bystrý býk byl obyvatelem Bydžova a se Zbyňkovou přibyslavskou kobylou bydlel obyčejně v příbytku s bytovým nábytkem z babyky a bylin.
L
Kolem mlýna plynou lyže,
slyším vzlykat Olega.
Lysým lýtkem blýská vleže
a pelyněk polyká.
Plytká řeka u Volyně
plýtvá lýkem. Vlysem slyne
plyš.
Volyňský mlynář slyne blýskavým lysým lýtkem, plýtvá vzlyky, polyká pelyněk a plynule slýchá o plytkém plyšovém vlysu a lyžích z lýka.
M
Myslíš, že my mýlíme se,
když hledáme v Litomyšli mys?
Hmyz je na mýtině v lese,
dmýchám chmýří na umytou myš.
Mykám vlnu u Kamýka,
kde se sumýš nachomýtá.
Strážce mýto zamyká,
hlemýžď myrtu usmýkal.
My od kamýckého mysu mylně myslíme, že zahmyzená myš smýká nachomýtnutého hlemýždě mýtinou k mýtu u Litomyšle, odemyká a dmýchá mykané chmýří na umytého sumýše.
P
Spytihněv zpytuje pyl z Pyšel,
pýchou se pysky mu pýří.
Z Chropyně netopýr zašel
pykat za pytel pýří.
Slepýše šlapou kopyta
koně, co zvolna klopýtá
třpytem mokrého pýru.
Spytihněv z Chropyně pykavě pýří pyšný pysk a s pytlem pylového pýří klopýtá na třpytivých kopytech pýrem k Pyšelům zpytovat slepýše a pyj netopýra.
S
Sytý syn sypal sýkoře
syrový sýr tu na dvoře.
Sysel syčel, sýček sykal,
sychravý syrý den usychal.
V syré sychravě sychrovský sýček syčel syslu: „Sytý syn sypal sýkorám usychající syrový sýr.“
V
Vyžle žvýká vyzu z výhně
a pak vyje v povyku.
Zvyklé nechovat se řádně,
výská bez všech cavyků.
Vyká mně: „Vy, vysoký pane,
chcete vydru zahlédnout?
To zajděte do Výtoně,
do Vyškova nechce plout.
K výru vaše slabá paže
předponu vy- neuváže.“
Vyškovské vyžle zvyklé vykat vysokému výtoňskému výru žvýká vyzu z výhně a bez cavyků výská, vyje a jako vy povykuje o předponách vy- a vý-.
Z
U Ruzyně v krčmě
ozývá se jazyk hostů.
Rvačka brzy začne.
U Ruzyně brzy jazyk nazývám.
Vyjmenovaná povídka
Zbyněk, co má v Bydžově byt s nábytkem, bystře natrhal kobyle a býku bylinu, ne však babyku, jak bylo obyčejem obyvatel města Přibyslav.
Obě němé tváře slynou blyskem lysých lýtek od pout z lýka. Pásl je u mlýna a vzlykal plytkým pláčem, protože nesměl lyžovat a musel polykat pelyněk. Z oka mu teď plynule splývá slza.
Mýlil se ve své snaze zamykat mýto na usmýčené mýtině, kde se nachomýtla myš, hlemýžď a také hmyz. Postrádal tu však myrtu a umytého sumýše. Ve svetru z mykaného úpletu dmýchal chmýří a stejně jako my myslel na mys u Litomyšle.
Posléze ohrnul pysk a se třpytem v pohledu zpytoval, zda má klopýtat s pytlem chmýří do Chropyně. V Pyšelech našel slepýše a dal ho netopýru, za což bude pykat. Rázem pozbude své pýchy, až dostane kopytem od Spytihněva. Ten setřásl pyl a teď se pýří.
Jednoho syrého sychravého dne syčel na sytého syna, jenž sypal sýkorám syrový sýr. Snědl ho však sýček, syslu zanechal jen usychající kousek.
Vysoký muž z Výtoně, kterému vykám, bez cavyků výskal, vyl a vůbec dělal povyk. Nevěděl, zda má ve slovu vyžle napsat předponu vy-. Venku žhnula výheň, výr odlétl do Vyškova a vydra žvýkala vyzu. Vy tento zvyk snad nemáte.
Třebaže je ještě brzy, půjdu do Ruzyně a tam se budu ozývat tak dlouho, dokud budu vládnout jazykem. Jen tak dokážu sepsat všechna vyjmenovaná slova do tohoto textu.
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Super User
- Zobrazení: 3305

VÁCLAV STRACHOTA
Životopis autora
Tvorba
Už jste někdy asistovali při porodu?
Povídkobraní I. českých a zahraničních autorů, Epika 2026
Už jste někdy asistovali při porodu?
Osudové lásky slavných /spoluautor Václav Strachota/, Alfa nakladatelství, Praha, 2008
O čem sní muži aneb Jak to vidí otcové / spoluautoři Eduard Bakalář a Václav Strachota/, Beta Books, Praha, 2005
Děti slavných /spoluautor Václav Strachota/, Erika, Praha, 2004
Z tajného deníčku Mariky S. aneb Karel Gott je jen jeden /spoluautoři Marika Sörösová a Václav Strachota/, Hart, Praha, 2001
Můj pes, má kočka /spoluautor Václav Strachota/, TEVIS, Praha, 2000
Opravdové příběhy zvířat /spoluautor Václav Strachota/, Formát, Praha, 1999
Študáci a kantoři aneb Hvězdy českého filmu za školou /spoluautor Václav Strachota/, Formát, Praha, 1999
Králové, královny, princové a princezny českého filmu /spoluautor Václav Strachota/, Formát, Praha, 1998
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Super User
- Zobrazení: 1957
Zdeněk Svoboda: Prastará znamení
Dala by se spočítat
na prstech jedné ruky
Ale vyjadřují
to
nejpodstatnější z podstatného
I kdybychom je
přeškrtali
vymazali
vysekali
objeví se znova
na nebi
na hladině
studánky
v trávě
kdekoliv
A pokud svět světem stojí
budou
chránit
před smrtí zapomenutí
nenahraditelná praslova
Zrození Smrt Víra
Naděje Láska
Do země pohřbených nadějí
Do země
pohřbených nadějí
vede cesta jen v hrůze nalezitelná
do země posledních
vzdechů
do země dýmu
v nějž se změnily
vlasy oči ústa mozky
do
země
kde si stíny větví
šeptají básně nikdy nenapsané
kde na pahýlech
tužeb
visí obrazy nikdy nenamalované
kde v oblačných sálech
zní hudba
nikdy nezaznamenaná
a kde v zahradách snů
stojí sochy nikdy
nestvořené
Do země pohřbených nadějí
vede cesta jen v hrůze nalezitelná
a nenalezitelná odtamtud
A proto jsme
chudí
Drž se naděje
Hory nebe potrhaly
Padá sníh
Nesmíš zbloudit na pěšinách
zavátých
Povede tě domů
věrnástálice
Uvidí ji ten kdo touží
vrátit se
Nedbej nic že v cestě leží
kamení
To tak bývá Poutníci jsme
znavení
a náš svět
je často sněhem
zavátý
Díky Bože za ty věčné
návraty
Drž se
naděje i proti
naději
Domov je už za
poslední
závějí
Lepší možnost
Jiřímu Kabíčkovi
Když ho dopadli
řekli mu:
Nepřijmeš-li naši víru
setneme ti hlavu
a vystavíme ji v koši
na městské bráně
A když ji přijmu?
zeptal se
Pak ti setneme hlavu
ale pohřbíme ji
spolu s tvým tělem
Zvolil tu lepší
možnost
Poezie Vánoc
Poezie Vánoc
Mnoho poezie
Vánoc
Příliš mnoho poezie Vánoc
takže jsme dokonale zapomněli
že promodralé lidské dítě
se položilo do rukou světa studeného
jako kamenná vlhká podlaha chléva
Ta společnost
Vypadala zprvu
že není k zahození
ta společnost
Teď je pootevřeným víkem
vidět do kontejnerové rakve
Leží tam bezduchá
Zahodila sebe samu
ta společnost
ze sbírky Stesky a rozbřesky, Brněnská diecéze CČSH,
2008
![]()
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Super User
- Zobrazení: 2018

ThDr.David Tonzar Th.D., h.doc. : Světlo
Co světlem je v tom životě tak prázdném,
kdy den za dnem se jen tak vleče,
když Bůh je, my vše s ním zvládnem?!,
bo život nám jen tak…si lehce uteče?!
Teď sedíme tu všichni kolem,
a každý máme starosti,
a hledáme, co zbývá…honem,
„to“ dodělat…a pak…sladkosti…
Co „sladkostí“ je, v tom běhu žití,
co rozkoš, touhu přináší?,
však stačí nám to, jsme tím sytí?,
když zloba radost odnáší…
Tu zlobu máme také v sobě,
a světlo pomalu se tratí,
a stojíme tu v krásné róbě,
vždyť podvádět se vyplatí…
A přesto lépe chceme žíti,
a milovat své bližní cele,
a chceme také přestat klíti,
a oddat se světlu, ať tma nás nesemele.
Tak jdeme životem…snad každý,
a někdo věří v Pána Boha,
ač unaveni, že se vraždí,
my chceme změnit všechna slova.
Úkol nelehký před námi stojí,
že člověk spásu má a bez výhrad,
tak oblecme se do výzbrojí,
a jděme kázat na Pražský hrad.
A v kázání si dejme čas,
na překonání všeho zlého,
vždyť víme, že zas přijde jas,
našeho Pána, Krista…mého!
A proto volám do všech stran,
změňme se sami a ostatní už nechme,
kdo změní svět…když né já sám?!,
to řekněme si každý…VĚŘME!!!
Věřme, že Slunce zase vyjde,
když chmury každodenní nás jen tíží,
a všechno těžké jednou přejde,
ač smutek se jen kradmo plíží.
Tak podruhé vám vstaňme říkám,
a odhoďme ty těžkosti,
jak Fénix z popela tu vzlítám,
a odhaluji naše možnosti?!?
A snad pro mnohé naivní jsem stále,
že ještě světlo vidím zářit,
já přesto budu volat dále,
a vesele se všude tvářit!!!
Ať škarohlídi vztek jen mají,
však oni šanci dostanou,
my radujme se, že ledy tají,
a jděme úzkou temnou branou.
Ta těžká je a někdy ke dnu vede,
však padnout na zem nemůžem,
vždyť my jsme Světlonoši cele,
tak volám všude…to není SEN!
Tak jeden každý pomalu teď vstaňme,
a vztyčme se před Jeho pohledem,
a domů dneska lehce pojďme,
vždyť my jsme světla, před nimiž bledne ZEM!
![]()
Strana 27 z 32