Prof. ThDr, Ivo Tretera

Bylo Komenského pojetí světla „předosvícenské“?   Základy k metafyzice světla, kterou vypracoval novoplatonismus, položil v návaznosti na Parmenida již Platón. Křesťanskou podobu jí propůjčil především Augustin svou iluminační naukou, dále hlavně Pseudo-Dionysios Areopagita („veškerá jsoucna vděčí za svou existenci výlevům Božího světla“) a Jan Scotus Eriugena („všechny věci jsou lucerničkami zářícími proto, aby ukázaly Boha“). Přes renesanční světelnou metafyziku se novoplatónské podněty přenášejí ke Komenskému, a to zejména zásluhou Mikuláše Kusánského, Campanelly, ale na prvním místě Patrizziho, hlavně jeho myšlenky, že světlo jakožto emanace mysli je duchovní povahy, přesto však je se světlem fyzickým bytostně sourodé neboli téže podstaty. Komenského světelná metafyzika (Cesta světla, Panaugia aj.) se opírá o přesvědčení, že k rozptýlení pochmurného chaosu temnot není jiného prostředku než světlo. Ze světla vzchází poznání věcí, ze tmy neznalost věcí. Existuje trojí světlo: světlo vnější, dosažitelné pro náš tělesný zrak, které ozařuje všechny věci a dává tak vystoupit jejich obrysům, vlastnostem a působení. K němu přistupuje světlo vnitřní, což je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora. Jeho paprsky ničí „tmu tmoucí“, původkyni to „ochablosti a otupělosti ducha“. Tam, kde světlo věcí a rozumu nestačí, zasahuje světlo nejvyšší, věčné, které je oním lidským smyslům nepřístupným pavlovským „jasem“, v němž přebývá Bůh.   Všechny jednotlivé pochodně rozptýleného světla dlužno soustředit a spojit je v jedno vystupňované světlo universální. A tady se již začíná rýsovat naprosto původní, grandiózní přínos Komenského světelné metafyziky. Komenský na rozdíl od Patrizziho a celé dosavadní novoplatónské myšlenkové tradice se na pouhou světelnou kontemplaci neomezil, nýbrž vyvodil z ní dalekosáhlé praktické důsledky. Postupně se šířící a ustavičně mohutnějící proud soustředěného světla universálních škol, universálních knih, universálního jazyka, universálního světelného sboru se nezastavuje u hranice vševědění, nýbrž stává se hybnou silou všeobecné nápravy věcí lidských. Cílem tohoto všeosvícení ústícího ve všenápravu je nejen rozptýlit mlhy pověr, tmu předsudků a mylných soudů, ale zároveň i vyvést člověka z obskurního labyrintu různic, zmatků a zkaženosti k racionálnímu zklidnění, k zjasnění a harmonizaci lidských záležitostí, tedy k poměrům, v nichž může sám sebe najít jako člověka.   Jan Patočka někdy v polovině padesátých let v dochovaném zlomku své komparace Komenský a Cusanus formuloval poprvé svůj názor, že přes veškeré zásadní rozdíly lze hovořit o Komenského „podílu na epoše osvícenství“, o jeho „velkém příspěvku rodícímu se středoevropskému osvícenství“ spolu s ohražením, že jeho „theistický a jaksi konzervativní ráz ve srovnání s osvícenstvím západním, hlavně francouzským, bývá často (až přehnaně často) zdůrazňován“. Důvody této spřízněnosti shledával v Komenského „universalitě“, v „praktičnosti“ a „filosofickém duchu“ jeho učebnic apod. V roce 1961 pak v tehdy nepublikované předmluvě k Cestě světla, vyslovuje už určitější charakteristiku, že „Komenského analogie šíření světla rozumového a fyzického je branou do osvícenství vystavěnou z předosvícenského materiálu“. K tomuto svému názoru se hlásí i v odpovědi na dotaz Julie Novákové (z 17. 7. 1970); jen tu poznamenává, že formulace o „předosvícenství“, kterou u nás vyslovil jako první, by si žádala přesnějšího vysvětlení. Jenže tři roky předtím ve své přednášce na konferenci v Olomouci (1967) Utopie a soustava cílů u Komenského uvedl s velkým kritickým zápalem, ba sarkasmem, snad nejúplnější výčet míst, jež musíme u Komenského považovat za „obzvláště fantastická“, tedy krajně neosvícenská: kromě jiného millenarismus jako „pověstný vrchol blouznění“, profécie, theosofie, mosaická fyzika, geocentrismus, astrologie, „cesta zpět do ráje, živá tiskárna, opravdové perpetuum mobile, kvadratura kruhu, neuhasitelné, samo sebou stále rozmnožované světlo, to není v žádném případě míněno metaforicky, nýbrž zcela vážně.“ Z hlediska našeho tématu je důležité, že ono Komenského sjednocení světel znamenalo sjednocení mysli, rozumu a víry, což se moderní vědecký přístup (Bacon, Descartes, Galilei) snaží naopak co nejdůkladněji oddělit.   Nyní můžeme dát i odpověď na otázku položenou v titulu: Komenského pojetí světla není předosvícenské, s osvícenstvím se příkře rozchází, neboť kontaminuje světlo přirozeného rozumu se světlem nadpřirozeným. Světlo osvícenství (v silném slova smyslu, tj. francouzského) je naproti tomu světlem rozumu autonomního, v jehož nemilosrdné záři se nutně musel i Komenský jevit jako tmář. Přes slovní homonymitu lákající k analogizování jde tu tedy ve skutečnosti o dva odlišné pojmy světla. Na druhé straně však samotná Komenského parabola šířícího se světla, zpodobující osvícenskou ideu neomezeného pokroku i nepřestajného rozumového zdokonalování, je předosvícenská ve smyslu náznaku či přípravy osvícenství. Ostatně i pro Komenského by bylo osvícenské pojetí světla nepřijatelné, dal by asi spíše za pravdu romantikovi Novalisovi, že „světlo osvícenství je tvrdé a studené.“ A sám za sebe by zřejmě dodal: je to světlo jen partikulární, ztrácející se zřetele celek, celkovost.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 ( Praha, Blahoslav 2006) 

Tomáš Třeštík: TORZO ANDĚLA

A zase jaro, bůhví kolikáté

Sebe se ptáme: můžem? smíme?

Nic, nic a všechno bude jinak

jak sobě v koutech mlčky sníme…

Naděje má vizáž přitroublého kamelota

Starého dne hluboko do kapsy

Jsme vyděrači,

chcem víc od života než platit daň a přežít kolapsy…

Tak neplač, nezoufej, to nemá cenu

už nevrátí se ta noc probdělá

Vždyť zrození i smrt jsou jenom za odměnu

a člověk, to není víc, než torzo anděla…

JUDITIN MOST

Je čas k mluvení a jindy, jindy zas čas mlčet…

Je čas k mluvení - tedy říkáme: „Na naše bedra tento kříž“

však naše nohy s bídou unesou,

co zbylo po všech alkoholech a éterech…

Neboť v příbojích lásky bylo nám býti skálou i větrem…

Je čas k mlčení - tedy mlčky, hořce milujeme

Verlainův pohrobek déšť bubnuje pátý den do svědomí

a náš psychedelický pán už pátý den odděluje zrno od plev…

zatímco my prostí zůstáváme jako strom ke stromu

srdce k srdci kámen ke kameni do zdiva svázaní…

TŘETÍ BÁSEŇ O TICHU

Ticho je činžák oblohy o třetí ranní

ticho je cvrček na viole

madona usmívá se,

nemá zdání o svojí gloriole…

Ticho, volavka a tůň a tiše hoří knoty

tiše, potichoučku pije kůň a mlčky odlétají hejna do nicoty…

Blahoslavení osamělí už neděsí je zánik hmoty

Snad brody řek je nerozdělí

vždyť pijí do ticha až do němoty…

MLČENÍ APOŠTOLA PAVLA

Z těžkopádných jisker bdění

křesadlem noci obraz světa v srdci rozdmýchaný

První polibek slunce je mdlý jako víno k posledku nalévané…

Z noci ráno

Z hrdiny zloděj slepic a z knih nakonec hrstka práchniviny

Kříž zůstane křížem ať kolikrát chceš byl pozlacen

Výsměch mocných hladu výsměch rozumu naději chátra shýbající se pro kámen…

Ne, ani my nebyli lepší - z naší odvahy jen Pán ve svém sadu strašáky nastavěl…

MALÝ UNDERGROUND

Říkají mi Malý Underground a já hraji písně flašinetářů Had flétny svíjí se po třech oktávách… Kolovrátek staré desky dvacet let točí se vrací nám tu stárnoucí vizi dlouhých vlasů a politých stolů V říjnové mlze mizí vypasené zadky tažných koní… Jsme příliš staří už nezemřeme… Už nezemřeme po dobrém na předávkování dubnovým slunkem nebo pod lavinou slov prázdných jako kádě v Káni Galilejské… Ale na co jsem se Vás vlastně chtěl zeptat…?

Básně jsou ze sbírky Tomáše Třeštíka: Staré zahrady, vydavatelství Host, Brno 2003                      

Prof. Jakub S. Trojan: Noc

Jen s jedním okem žlutým jako kůrka citronu ční tu s chmurným čelem noc co zapřísahá svahy rán aby nechala doklopýtat den jen pro večer Protože kdyby jen jednou prosmykl se až vzhůru bylo by světlo až na věky A jí vzata svůdnost tváře s pihami hvězd A ukradený měsíc jen zlatý prsten poté co ruka jej zdvihla ze sametu by připomněl marnost všeho co chce jen být 

Vilém Udatný: SKLADATEL

Uviděl jsem jednou své prsty hrát na černé klávesy melodii. Myslel jsem, že najdu symfonii a náhle přišel ten velký zvrat. Zazněla z úplně jiné strany, z opačné, než ten starý nástroj stál. Já už to nebyl, ale někdo hrál. Byl jsem najednou na konci hrany. Na konci hrany velké krajiny, výčnělek ostrý, jak špička nože. V jakém jsem se to ocitl, Bože, prostoru věčnosti a vteřiny? Tichá hranice, kde se vše láme, na jedné straně taví a vaří. Tenhle dotek nikdo mi nezmaří, určitě ještě repete dáme. Ach, vidím prsty, jak hrají píseň. Z té druhé strany přichází ke mně. Ruka anděla pohladí jemně a já už necítím žádnou tíseň. Nikdo tu není, zní melodie. Nikdo tu není a hraju ji já. Nikdo tu není a je jenom má. Snad jsem to já a má symfonie…ZACHRÁNCE VILÉM UDATNÝ Běží, jako by hořel les. Ubohý zachránce. Zmaten uprostřed výhně utíká bolesti své a hledá jinou, aby ji v náručí utěšil. Stíny stromů křičí v oranžové vichřici! Ubohému zachránci se bolest vysmívá- nenašel jinou, však jiná našla jeho. Na tváři hrst jehličí, nemůže, už nekřičí. Nevidí svůj velký cíl: Spasit a tak být šťastný. PO STYKU VILÉM UDATNÝ Ležím sám, ubohý pes, na prahu tvé lhostejnosti. Vyhublý s kolejnicemi věrnosti vepsanými do tváře. Celé dny pobíhám v růžových světech blahosklonnosti mého vysněného pána. Možná k večeru porvu se se vzteklým kamarádem, abychom konečně věděli, kdo z nás je krátkozraký. V šedi deštivé tmy pojídám splašky. Výpisky z deníku Zázraky nevidíme, protože jsme slepí a staly se nám všedními. Bolest se úměrně zmenšuje s objevenými zázraky.Vilém Udatný I po smrti je tma.Jiří Lábus Vše co není darováno, je ztraceno.Pal Hasari Přátelství je zasnoubení dvou duší.Voltaire Nikdo není takovým miláčkem štěstěny, aby nepotřeboval přítele.Seneca Strach staví zdi, láska staví mosty.

Autor neznámý