RNDr. Ján Zákopčaník

   Žel, také pouze úvaha o světle….    Možná, že kdybych ve svých paměťových registrech neměl zrovna notné šero, uměl bych přímo citovat, a nikoli pouze mlhavým „kdosi kdysi řekl…“ uvést zde patrně nejodvážnější metaforu o naději, která zní asi takto: Ani oceán tmy nemůže uhasit jiskérku světla, pokud to ona sama nedovolí… Zrada je však v tom, jak snadno souhlasí nevědomost. Ba možná tak činí i ráda. Snad aby se nemusela rozhodovat. V jak jinak než mylném domnění, že se tím vyhne přijmutí odpovědnosti.   Tma má, zdá se, v tomto koutě vesmíru opravdu pozoruhodně rozsáhlé pravomoce a umí je pohříchu precizně využívat. Jakoby každému dovedla napěchovat nůši starostí i pochybností dost tíživou k tomu, aby aspoň občas zalapal po dechu, aspoň občas klopýtl, aby se mu kolena zachvěla či podlomila. Aby pozapomněl, že i on je přece poslem života, poslem světla. Aby pozapomněl, že světlo lze spatřit, až když má možnost se od něčeho odrazit, když se má o co opřít….Aby zapochyboval, že světlo je zde k vidění, když se může odrazit a šířit prostřednictvím jiskérky lidského ducha.  Každý zná pohled dětských očí, není tudíž sporu o tom, že jako posel světla byl dostatečně dobře vybavený každý z nás. I později ovšemže umíme toto světlo v sobě žít, být jím. Projevuje se to třeba darovaným úsměvem, soucítěním či pomocí, ke které nás nic nenutí, atd. A i kdyby poslední z nás, opravdu už všecek uondaný, nenacházející v té chvíli v sobě už ani ždibec síly, chtěl vzdát svou pouť, ještě těžší než se opět vzchopit, by pro něj bylo vzdát se světélka naděje. Proč to tak je? K tomu není zapotřebí nic říkat, všichni vždy spolehlivě rozpoznáme původ, sílu a smysl podobných projevů. Stejně tak cítíme ten rozdíl, a i když je obrovský, právě že není zrovna nebetyčný…., tedy, zřetelně cítíme ten rozdíl, když z takového stavu, z takového způsobu vlastního bytí, vypadneme či se necháme vytrhnout. A o to jde. Právě s tím má téměř každý z lidí práce jak na kostele.   Když říkám, že téměř každý člověk, mám tím na mysli, že začínám tušit, proč těch několik málo jedinců, ať už osvícených náhle, nebo-li darem, či přišedších k světelnému oceánu pravdy, nemívá potřebu o světle mluvit. Kdo své světlo žije, zjevně nemá proč takový stav odívat do slov. Nemá patrně proč o něm ani přemýšlet. Světlo zřejmě nepotřebuje myšlenek a slov. Ono je. Vypadá to, že kdo mu vyjde dostatečně vstříc, toho do sebe přijme a pojme. Ten pak žije jím a v něm, podobně jako by se v něm neustále koupal. Netroufám si posoudit, zda by to bez toho vůbec šlo, každopádně je velmi obtížné o čemkoli přemýšlet, a tedy i mluvit, aniž bychom se uměli od toho oddělit či vymezit se vůči tomu. Pokud jsme s něčím ztotožnění, dále o tom nepřemýšlíme, považujeme to za danost, kterou jsme s porozuměním a bez výhrad přijali. Kdybychom byli schopni žít své světlo, nemluvili bychom o něm, ale cokoli bychom činili, vyvěralo by z něj.   Řekl bych, že třeba i ryby, pokud jejich věhlasné mlčení není jen pomluvou či naší pouhou domněnkou, pakliže spolu mluví, sotva to bude zrovna o vodě.

Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006

Mgr. Pavel Žďárský   

Monolog na hoře  

Horký vzduch plný jemného pouštního písku jako fén vysušoval skálu nad rhodskou pláží Tsambika, až se ústa proměňovala v troud. Cesta po stovkách schodů ke kostelíku Panny Marie na jejím vrcholku se zdála nekonečná.   Koho tam asi uctívali před křesťanstvím? Matku bohů Héru? Nebo už frýžskou Kybélu – či Isis s malým Hórem v náručí? A třeba je Marie první... Aby bylo jasno – mám rád Madonu! Je mi tím ženským prvkem na nebesích, který měla církev podle Brownova blábolu potlačovat. Za tu lásku vděčím babičce, vedla mne k ní.   Nahoře pár svíček, ikony a dopisy rodičů toužících po dětech, prosebné i děkovné. A genius loci. Hojivé místo… Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!   Dolů se nejde o mnoho lépe. Myšlenky na chvíli utišené, opět víří v nekontrolovatelném reji: Tak má k nám přijet zazpívat ta americká pophvězda. Není Madonna jako Madona. Tato je mi lhostejná, i když, pravda, ten muzikál před deseti lety se jí povedl.   Církvím není lhostejná. Nedokážou ji přehlížet, provokuje a s AIDS ťala do živého. Horší je, že neumějí na rozdíl od ní oslovit ty mladé, kteří jsou ochotni pro lístek na koncert udělat snad cokoliv. Mají pro ně cosi onačejšího než pochopení a dialog: například mentorské odsudky. Nelíbilo se jim Poslední Ježíšovo pokušení, nelíbil se jim ani jako superstar, ani když byl z Montrealu. Škrtají sirkou pod Harry Potterem i pod Šifrou, intrikují a veřejně se ostouzejí, hrdlí se o majetek, zneužívají děti, urážejí cizí víru. Sůl země začíná ztrácet svou chuť…   Teskně vzpomínám na P. Vladimíra Rudolfa z kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce. V neděli při kázání, když v sobotu večer šla v televizi rocková opera Jesus Christ Superstar, se k ní důrazně vyjádřil: „Byl to úžasný film! Plný Ducha svatého! Já se jen bojím, co zase uslyšíme od našich představitelů…“ Jinou vzpomínku na něho mám z jedné půlnoční mše, na kterou dorazila skupina výrostků, snad rozjařených i něčím jiným než rozbalenými dárky. Všechno jim přišlo směšné a vyvolávalo potřebu halasně to komentovat. Proč vlastně přišli? Byla to jen záminka, jak se dostat z domu opět mezi své kamarády? Nečekali spíš, že se konečně NĚCO stane, že konečně ucítí NĚCO svátečního, co jim ukáže tušený smysl přehlušený orgiemi spotřeby? Když dostal slovo kazatel, postupně se utišili. Nedokážu si už bohužel vzpomenout na jediné jeho slovo. Fascinovaně jsem totiž zíral na ten hlouček, jak se zklidňují a ve tvářích se jim objevuje zaujetí. Oslovil je – jako spoustu dalších lidí, kteří se za ním sjížděli z okolí každou neděli.   V lidských srdcích je neukojená touha po smyslu, která je ochotna naslouchat komukoli, kdo přináší nějaké poselství, naději, záblesk světla. Proto lidé uctívali Evitu Perónovou i jiné politiky, čerpali sílu z budování tisícileté říše nebo ráje pracujících, proto se někteří chytají marketingové vábničky popové královny. Jdou za tím, kdo osloví tu neukojenou touhu po smyslu a naplnění. Křesťané uzavření v ghettu své pravdy zaujmout už skoro nedovedou, místo dialogu nabízejí odsudky. Když sůl ztratí svou chuť, k čemu bude dobrá?

Dialogu na cestě 2, Praha,

Blahoslav 2006  

Václav Žďárský     

Zmatek

Když bdím - mlčím ustupuji Ve spánku křičím biju pěstí kolem sebe Nebe - peklo Peklo - nebe Den je šedý Noc je temná Nesvítí hvězdy ani jedna a přece světlo svítí Bože dej mi sílu k žití! Advent Jen krátký záblesk světla a zas dlouhá tma zdánlivě k nepřežití Tma tmoucí pavouci a brouci jeskyní bezčasí Jen mžiknutí hvězdy v průrvě mraků mi stačí neboť i slepý ladič pián mi řekl Já vidím! A já mu věřím! Ejhle! *Čekal jsem na světla Čekal jsem na světla až přiletí a budou mávat stříbrnýma ručkama Snesla se tma Dívám se do ní pohledem slepce a světla zůstala daleko Jen tma tiskne se ke mně vlahá samota nahá Cinkl střechýl Srdce zkřehlé se tříští Krev z rány prýští chladná hustá černá krev A z hlubiny zní zpěv V krajině bezlesé neslyším křik ptáků Jen hlas Boží zní naléhavěji než dříve s větrem nese se přes oranice Ještě je dobře Ještě hoří svíceDialogu na cestě 2, Praha,

Blahoslav 2006

Ing. Zdeněk Wagner

Hvězdiček tisíce sledují v úžasu, jak si čas od času Sluníčko zamane, že znovu nastane zatmění Měsíce. Celičkou hodinu spí Měsíc ve stínu, a tmy, jež kane z hor, bojí se každý tvor. Vánek si pohrává pak s tvými vlásky, a já se obávám zatmění lásky. * * * Kde je ten svět, co zavřela jsi pod víčky?  Ten sad, ten strom, dvě lavičky?  Ta vůně květin zrajících?  Ten mamný oblak z hvězd a mlh,  jenž z modra očí náhle spad'?  Proč v prázdném hrnku od kávy  jen cigareta kouřící  tak rychle mizí v prázdnotách?  Je noc, už zhasly lampičky,  však já zas tonu v otázkách:  Kde je ten svět, co zavřela jsi pod víčky? * * * Pro maličkou sedmikrásku koniklec chtěl vyznat lásku. Ukázat chtěl přitom světu svěží krásu svého květu. Rozzářil se ze všech sil, pyšnější než devětsil, jasnější než pampeliška. Dívka přišla jako myška, tiše kráčel mládenec. Uzřel krásnou květinu, a tak pro svou dívčinu utrhl ten koniklec. * * * Princeznička rozpustilá v kyselině rozpustila žezlo panu králi. Ten se na ni tuze zlobil. Druhé žezlo vzteky zlomil. Všichni se mu smáli. V podhradí pak v noci, ve dne, a to i když měsíc bledne, muzikanti hráli, o tom, co se přihodilo, když se žezlo rozpustilo jejich panu králi.