Antonín Vojtek   

Napsal knihu teorie ničeho. Hledal, zda nic je prázdnota, vzduch. Napsal knihu o ničem. Zapomněl na jeden prostý fenomén – co je a kde je Bůh. Hledal nic kolem sebe, všude, i tam, kam mysl nedosáhne. Svůj život hodlal dát v sázku. Sestrojil nové dimenze, bloudil vesmírem, zapomněl na lidskou lásku. C o  l i d s k é j e , b o ž í  j e . A l á s k a  j e  o d  B o h a. V listopadové noci poslední květ sklonil hlavu. Celý kraj zbělel, mráz postříbřil trávu. V úžasu pohlížíme z okna, pak přivoníme k šípkovému čaji. Jsme spolu sami. Prožijem den, jak Adam s Evou v ráji. J a k o v n e b i , t a k  i  n a z e m i .

Ukázka z knihy Antonína Vojtka a Julie Vojtkové Jako v nebi, tak i na zemi, Carpe diem 2005  

 

Aktuální soubor malých fejetonů z roku 2020

Fejetónky

 

Kritika dosavadní tvorby A.Marhoula

... doslov ze sbírky: „Kam jablko nepadá“, 2006

 

   Alois Marhoul patří věkem, literárními počátky a životními zkušenostmi k básníkům, pro něž se vžilo označení „generace“ osamělých běžců. Tito autoři, narození převážně v padesátých letech, vstupovali velmi složitě do literatury v postupně se liberalizujících letech osmdesátých. Nezvolili tehdy cestu samizdatu, nebyli zajímaví pro exilová nakladatelství, snažili se vydávat své verše ve zúženém prostoru, který jim ne příliš ochotně nabízela oficiální literatura doby normalizace. Šlo o skupinu autorů poměrně početnou, do níž patřili kromě řady jiných např. Lubomír Brožek, Miroslav Huptych, Vít Slíva, Zdeněk Lebl, Sylva Fischerová či Svatava Antošová. Odmítli ve svých básních psát aktuální politické komentáře doby a jejich poezie, značně deziluzivní a společensky kritická, se soustřeďovala k autentické životní zkušenosti mladých svobodomyslných lidí, citlivých na pokřivenou dobu, v níž se proklamované společenské ideály měnily v absurdní grotesky měšťácky přikrčených životů.

   Tehdy se čekalo na vydání řádné sbírky mnoho let a autoři za svou volbu publikovat byli trestáni tím, že se vytištění knihy dočkali až jako třicátníci a předtím byli nuceni projít dlouhou cestou dílčích časopiseckých publikací, účastí v literárních soutěžích, naplňovali početné sborníky a almanachy mladé poezie, vystupovali v klubových pořadech a volili různé formy rozhlasové publikace. Touto anabází prošel i Alois Marhoul: účastnil se úspěšně svými verši soutěže Mladé literární Louny, byl zařazen do almanachu mladé poezie Jen jednou ponejprv, publikoval sporadicky v novinách a časopisech, získával zkušenosti v klubových pořadech. Z jeho knižní produkce osmdesátých let je zřejmě nejzdařilejší sbírka Něha se plaší (edice Peřeje Středočeského nakladatelství a knihkupectví, Praha 1986). V ní se představil jako autor bohaté obraznosti, jehož doménou byla milostná a přírodní lyrika. I on cítil potřebu revolty proti socialistickému měšťákovi své doby (báseň Rezivění): „Pivo knedlíky / a smažený vepřový řízek / ovládly / náš dům // Z inteligentní hlavy / si udělaly / jednoduchou kalkulačku / která má za úkol / počítat peníze / vyrábět známosti / a sehnat tři zlaté vlasy / děda Vševěda.“ I on se bouřil proti televiznímu neživotu (báseň Televize): „Splním ti všechna přání / řekl ďábel člověku // s jedinou podmínkou // Polovinu svého života prosedíš / před rozpálenou bedýnkou // A stalo se.“ Nejšťastnější jako básník byl však tehdy v krátkých, obrazně vynalézavých verších, nostalgických i smutně humorných, zasazených do dobře odpozorované přírodní scenerie, rozehrávané na principu antropomorfizace přírodních dějů (Štědrý den): „Podzimním dnům už došel dech / Ten babí – z bramborové nati / Kukátkem rybníků a řek / nás pozorují šupinatí // Nemohou tleskat / Jenom platí.“

   Doba po listopadu 1989 vnesla i do Marhoulovy poezie nové tóny a motivy. Zůstal věrný svému úhelnému milostnému tématu, které však obzírá již nikoliv s mladickým nadšením, nýbrž s pochopením složitosti a křehkosti mezilidských vztahů. Je si vědom, že nová doba se svým přehlíživým postojem k poezii přinesla kromě pozlátka konzumu, nových příležitostí podnikatelských, nových technologií také velkou míru lidské samoty, nejistoty a marnosti. A znovu i v jeho milostném triptychu z devadesátých let (Zamilovaný bacil, 1994; Zvířátko láska, 1999; Láska s.r.o., 2001) zaznívají tóny skepse, nesouhlasu, hořké ironie a smutku (Ó my se máme): „A co zůstalo z našich milých / lásek internetových a jim podobných / Žraloci času a vzpomínek / Ó my se máme / Mezitím mobily splétají / nepozorovaně sítě – / A jednou stáhnou smyčky / To bude úlovek / Viďte / pane Řediteli našich osudů / Zůstane po nás / jenom pocit // Ale jaký?“ Jako básník i člověk zůstává však Marhoul zastáncem a oslavovatelem záhadného ženského tantrického principu, který vládne našimi životy (Tantra): „Ticho si přešlo na druhou stranu / a dělá že mě nevidí / Ty také mlčíš Tajemná k ránu / Bůh vložil cosi do lidí.“

   Sbírka A někdy taky ne (2004) vypovídá nejen o lásce, ale i o stárnutí, o postupném citovém okorávání a o úzkosti ze smrti. V Marhoulově nové poezii ubývá obraznosti, pouhého asociativního humoru, rozvernosti, jeho básně se stávají stále lapidárnější, sevřenější, reflexivnější. Básník váží slova s velkou měrou odpovědnosti, neboť si je vědom, že býti básníkem ve dvaceti není nic obtížného, stačí nechat promluvit touhu, ale být básníkem po padesátce je teprve celoživotní úděl, z něhož se nelze vylhat a jemuž nelze uniknout. A jeho básně s ironickým despektem a neuctivou pointou hovoří o tomto údělu (Optimistická): „Lidem je úzko A nám taky / Básníci žijí na úvěr – – / Z posledních stanic první vlaky / odjely Vlastně: Nám je hej! // Mladí už nejsme Stáří zebe / Jaro se tlačí Po roce / Co bych si počal – nebýt tebe! // Zůstaň tu se mnou // Až do konce! // (V posteli našli Japonce?).“ Je to místy velmi znepokojivé poselství o lidské samotě a lhostejnosti, ale i o touze nezplanět v dlouholetém milostném vztahu (Drogová závislost): „Nevíme vůbec proč jsme spolu / Už nejmíň pětadvacet let // Jsem ještě mladík / nebo kmet? (…) A po těch letech už nevím / odkud k nám míří všechny city // Naše touhy naše hity / odnesl čas // Čas nezná bratra Čas je blbec / Čas odezírá pohyby // Co budem dělat zítra? / a vůbec – / Vesmír ovládly paryby!“

   Nová autorova kniha, doprovozena ilustracemi generačního druha, básníka a výtvarníka Miroslava Huptycha, se ve výstavbovém plánu nechala inspirovat světem říkadel, přísloví, rčení, pořekadel, starých pravd a lidových moudrostí. Tento zdroj tvoří nejen kompoziční rámec sbírky a dodává názvy jednotlivým oddílům, ale většinou navozuje i výchozí situaci konkrétních básní, které rostou z konfrontace staré pravdy a nového obsahu, z ironické perzifláže, z asociativní komiky ustálených rčení a nestálé obraznosti, z pointy vyvracející fixovanou pravdu. Básník si tímto příklonem k sumáři lidové zkušenosti zvolil pro svou tvorbu rámec, který ovšem naplňuje velmi svobodně. Dokládá tím, že jeho poezie spěje k lapidárnosti, gnómičnosti (po vzoru lidové slovesnosti), ale také to, že svět lidových hodnot je bezohledně rozvrácen naší současností. Někdy až pamfleticky vyznívají básně o tom, jak pravda vítězí a lež má krátké nohy, jak se svět mění v nelidské theatrum mundi, jak nás ani ornament starých folklórních pravd už nemůže spasit.

   Důležité je však to, co jednotlivé básně sdělují. A jsou to pravdy často smutné či alespoň znepokojivé. Tak například vývoj, zaklínadlo každé technickou civilizací nadšené doby, nás vede k multiplikované bezduchosti (Vývoj): „Včera duše žily věčně / Bezduché příběhy / dnes opraví i počítač / a se zárukou // Kdepak / Pokrok se nedá zastavit.“ Historie už dávno není magistra vitae („Historie složila své staré kosti // do krabičky od vzpomínek“), pravda vždy vítězí pozdě a vždy jen pro někoho („Pravda s námi chudáky / tříská / jako o závod“), člověk je „zplodina internetového metabolismu“ (Mrtví prd ví). Svět, který ironicky, sarkasticky i smutně nostalgicky básník zobrazuje, se zmenšuje a je ohrožen smrtí (Zmizet po anglicku): „Zůstalo cosi za nehty / Zdá se že svět nám černá / Smršťuje se malinko / Stárne // Všichni na nás kašlou / Jenom smrt je věrná.“

   Nejdůležitější v autorově nové sbírce je to, že princip využití přísloví není doveden nikdy pouze k aforismu, že neoslovuje jen racionální stránku naší bytosti, ale že jde vždy o plnokrevnou báseň, prožitou, atakující čtenáře specifickými prostředky, které má k dispozici opravdová poezie – obraz, melodie, rytmus atd. Básník si tak zachoval všechny dosavadní šťastné rysy své poezie, k nimž přidal posmutněle melancholickou moudrost a výrazovou úspornost. Ve své tvorbě urazil značnou cestu, jeho poezie vyzrála, myšlenkově se prohloubila a jistě si najde i vnímavé čtenáře.

 

Vladimír Křivánek

 

www lidi

 

www lidi          

 

JAN VODŇANSKÝ

---

 „Nechápu, proč jsem stále totožný jenom sám se sebou, když je na světě tolik jiných lidí…?“

 

„Mám-li hlavu velikosti tykve, nač mi mají na ní měřit IQ“

 

„Freude, Freude, Freude ... vždycky na tě dojde ... !“

 

Životopis autora

---

CV - Jan Vodňanský

 

 

Výběr z tvorby

---

  Máme doma gorilu, Albatros, Praha, 2014

  Jan Vodňanský dětem, Fragment, Praha, 2013

  Delikatesy, Dauphin, Praha, 2009

  Čerstvá zvěrstva, Mladá fronta, Praha, 2005

  Prorůstový stimul, Q-EX, Trenčín, 2005

  S úsměvem idiota, Adonai, Praha, 2004

  Velká alternativní encyklopedie ptákovin, Academia, Praha, 2004

  Bum... bum... bumerangy aneb Politická manéž, Votobia, Praha, 2002

  Přísně tajné : obscenity, úlety, pikanterie, Hart, Praha, 2001

  Kostkovaný ideály, AMULET, Praha, 1999

  Ej, moja paranoia!, Volvox Globator, Praha, 1997

  Chodící papiňák, aneb, Řeči u tabule, Volvox Globator, Praha, 1997

  Pavlík si hraje, Fragment, Havlíčkův Brod, 1996

  Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká, Brázda, Praha,1992

  Důvěrná sdělení, Melantrich, Praha, 1991

  Konečně rozumné slovo, Československý spisovatel, Praha, 1991

  Generální úklid, Mladá fronta, Praha, 1991

  Jak mi dupou králíci, Československý spisovatel, Praha, 1990

  Hádala se paraplata, Albatros, Praha, 1985

 

Beletrie: S úsměvem idiota (písně, texty, 1969, i prem.); Šlo povidlo na vandr (BB pro děti, 1975,2000); Co kam patří (omalovánky, 1975); Omalovánky a počítanky (1975); Na výletě v Popletově (omalovánky, 1975); Maňáskové scénky pro mateřské školky (DD pro děti, 1977); Když má ráno vyhráno (leporelo, 1982); Hádala se paraplata (BB pro děti, 1985); Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad (leporelo, 1986); Kdybych já měl slona (leporelo, 1986); O slonovi, který utekl z každého obrázku (pohádky, 1988); Jak mi dupou králíci (BB, písňové texty, 1990); Důvěrná sdělení (BB, PP 1991); Konečně rozumné slovo (PP, BB 1991): Generální úklid (BB, PP 1991); Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (1992); Duha dětem. Poslední generace (omalovánky, 1994); Když jde malý bobr spát (leporelo, 1994); Cirkus (leporelo, 1995); Slůně stůně (leporelo, 1995); Písnička v ZOO (leporelo, 1996); Pavlík si hraje (leporelo, 1996); Ej, moja paranoia (BB 1997); Chodící papiňák aneb Řeči u tabule (scénické texty 1969–94, 1997); Velký dračí propadák aneb Král v kukani (pohádka, 1997); Když má bobr dobrý den (leporelo, 1998); Dejte mi pastelku, nakreslím pejska (zpěvník, 1998,2003,2007);Odtajnění  ( paměti  1999),Kampak chodí labuťě(1999) Sviňte to svinstvo (2001) Přísně tajné ( 2001), Bub Bum Bumerangy ( 2002) Dáma na lovu s ručením neomezeným (2003) Radost z inteligence (2003),Velká alternativní encyklopedie ptákovin ( 2004) Čerstvá zvěrstva (2005),Prorůstový stimul (2005), Moje tužka ušatá  ( 2007), Delikatesy ( 2009), Jan Vodňanský dětem ( 2013) , Máme doma gorilu ( 2014)

Autorská CD

S úsměvem idiota.  ( 1990)

2 CD album : S úsměvem donkichota , Hurá na Bastilu ( 1991)

4 CD album : České tajfuny ( 2000)

Tělo na leasing (2001)

4 CD Život a dílo (2008)

Vzpoura kocourů (2011)

Přemysl si hraje (2014)

Autorská CD pro děti

Splašil se kůň na šíř (1996)

Popletený svět (1998)

Dejte mi pastelku ,nakreslím pejska  ( 1998)

V+S Pro děti od pěti (2000)

Písničky z Kouzelné školky 1 ( 2002)

Písničky z Kouzelné školky  2 (2006)

Majda a kamarádi nejen ze školky (2006)

Všecky švestky mají pecky ( 2010)

scénicky: Pojďte dále, svatý otče (scénické oratorium, 1963); Secese-Recese aneb Dvakrát dva (1966); S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu (1970); S úsměvem donkichota (1970); Rande s piánem (1971); Večer s nimi (1971); Delikátní deštník (1972); Králíci pokusný (1974); V + S u tabule (1979); Na počkání (1980, vše s P. Skoumalem); Život a dílo (1981, s P. Skoumalem a P. Rutem); Sám sobě diskjockeyem (1981); Vodňanský u tabule (1981; od 1985 jako pořad s hosty); Sněhurka na trampolíně (recitál S. Nálepkové, 1985); Čarala, čarala, bonga, máro (pro děti, 1986, s M. Zákravským a L. Fuxovou); Federálny text-appeal (Bratislava 1987, s I. Mizerou); Výchovný koncert (1987, s P. Rutem); Konečně rozumné slovo (1988, s P. Rutem); Dvě hodinky s vodotryskem (1988, s P. Rutem); Zpívej, klaune (pro děti, 1988, s J. Bornou a P. Matáskem); Stále s úsměvem idiota (1990, s P. Skoumalem); Vodňanského písničky pro kluky a holčičky (1992, s J. Toufarem a S. Nálepkovou); S úsměvem špiona (1992, se S. Nálepkovou a J. Toufarem); Destrukce reality hrou (1992, s A. Březinou a J. Hřebejkem); Jak mi dupou králíci (1992); Malá tvůrčí bublanina (1993, s P. Frischmannem); Něfetuj a piš (pořad s protidrogovou tematikou, 1994, s D. Dobiášem a odborníky); Prodaná Velvetka (1995, s D. Dobiášem); Boule z koule (pro děti, 1995, s D. Dobiášem); Hurvajs něfetuj (1997); Záhady Vestpocketky (1997, s B. Hýbnerem a D. Dobiášem).S úsměvem bytového jádra ( 2004, s Hanou Navarovou ), Jak mi dupou králíci

(oneman show 2006. Dejte mi pastelu nakreslím pejska  ( oneman show pro děti 2006)

Od roku 2010 pravidelná spolupráce s divadelní skupinou Tréma 29  Marka Tarnovského

 v klubu Utopia v Praze na Králoívských Vinohradech

Ceny: Masarykova akademie umění  udělila cenu Rudlofa II. za  uměleckou a kulturní      činnost  ( 2003)

            Nakladatelství Fragment udělila Výroční autorskou cenu za dlouhodobě úspěšný titul

            Když jde malý bobr spát ( 2010)

            Nadace život umělce udělila  Senior prix za dlouholetou uměleckou činnost ( 2013)

Příspěvky ve sbornících: Recitujeme (1981); Dětské loutkové divadlo 2 (1983); Kupte si štěstí v bazaru (1983); Jiřímu Suchému (1991); Studia pedagogica (1995).

Literatura      

Studie a články: P. Rut: Dvojice osamělých, O divadle 3 (smz.), 1987, též jako doslov, in Konečně rozumné slovo (1991); V. Just in Z dílny malých scén (1989); J. Hoffmannová: Postmoderní text a jeho kontrastní výstavba, Český jazyk a literatura 44, 1993/94, s. 104; S. Machonin: předmluva, in J. V., Ej, moja paranoia (1997).
Recenze: S úsměvem idiota: -gs- (= O. Sus), HD 1969, č. 11; P. Baker, Proměny (New York) 1970, č. 2 * Šlo povidlo na vandr: J. Žáček, Tvorba 1976, č. 36 * Hádala se paraplata: V. Nezkusil, ZM 1986, s. 313 * Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad: J. Slomek, MF 21. 11. 1986 * O slonovi, který utekl z každého obrázku:J. Slomek, MF 21. 9. 1988 * Konečně rozumné slovo: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 1; (rš) (= R. Škvařil) , NK 1992, č. 4 (+ Generální úklid + Důvěrná sdělení) * Zpívající memoáry: J. Lukeš, NK 1992, č. 23;

Zahraniční recenze:

Wieczory  nad Weltava : Jan Pawel Gawlik Zicie Literackie ,Kraków.ročník XXIII nr.2

( 14.stycznia 1973) str.7
Interview: t (= T. Pěkný), Student 1967, č. 39; M. Nyklová, ZM 1988, s. 598; P. Dostál, Právo 8. 11. 1995.

Hravost ve svých sebezobrazivých podobách. 

Provází každého z nás od jeho dětských střevíčků, ale též i celé lidstvo od jeho "dětství", tedy prehistorie. Sklony, ba přímo neodolatelné svody sebezobrazivého pudu nás na křídlech vědeckého rozvoje posledních staletí dovedly až do lůna mediálních sítí. S celou svojí dosavadní historií zmítá se tak soudobé lidstvo ve stavu fascinace fantomy projekcí sebe sama. Intuice magiků i umělců již odedávna tušila, k čemu po této stránce lidstvo spěje. "Upíří" osamostatnění obrazu člověka a jeho vzpoura proti svému "stvořiteli" se vyskytuje napříč staletími. Připomeňme namátkou pražského "Golema", či Wildeův "Obraz Doriana Graye". Ledacos napovídá už sám název knihy Luigiho Pirandella "Pět postav hledá autora". A tak máme, co jsme chtěli: Svět obrazu a Obraz světa se v permanentním skloubení navzájem stimulují. Časová smyčka zrychluje svůj oběh. To už nejsou měsíce, po které monumentalista David dokumentaristicky a v životní velikosti zobrazil Napoleonovu císařskou inauguraci, ani deset let odstupu, s nímž ruský režisér Ejzenštejn natočil rekonstrukci bolševického převratu (s komparsem skutečných účastníků, a takovou autenticitou, že bývá citována v "ryzích" dokumentech), ale nejsou to ani několikadenní intervaly filmových týdeníků, zachycující bitvy druhé světové války. Dnešní přímé vstupy televizních štábů jsou synchronní s reálným časem. "Byli jsme při tom…." (i když je to někdy tak nervy drásající, že se na to raději nedívejte) je profesionální čest, prestiž ba přímo posedlost, šířící se všudypřítomnou obrazovkou na příjemce. A tak synchronicita sama už nestačí. Abychom "mohli být při tom, a jako první", je žádoucí situaci vytvořit, nasimulovat, a když to jinak nejde, třebas i vyprovokovat. A tak televizní štáby reálný čas události předbíhají. Jejich profesionálním příkazem je "být u toho dřív, než to začne" a proto to často "začne dřív než mělo" (pokud to díky předvídavosti medií rovnou "neskončí dřív než to začalo").    Některé scény z očekávaných státních převratů se raději už předtáčejí předem ("pak už na to nebude čas") a čím sugestivněji "zpracují" davy i politické hráče, tím zrychlenou zpětnou vazbou "akcelerují" průběh událostí. Je to něco, co mi asociuje Heisenbergův princip neurčitosti. Tento objev ze světa mikročástic odhaluje povahu měřícího paprsku, který vždy měří i sám sebe a svůj vstup do měřené události. Podobně působí dnes media v makrosvětě dějin. Vztah obrazu a jeho modelu proměňuje své kauzální působení. Závěrem volím citát z knihy Viléma Flussera "Moc obrazu":  "Děláme- li nyní dějiny v závislosti na obrazech…, pak už nestojíme uprostřed toku dění, abychom jej řídili zevnitř, ale stojíme nad tímto tokem a zasahujeme do něj zvenčí, abychom jej programovali v závislosti na nějakém obraze. Nejednáme už jako herci: jednáme jako filmoví producenti, a dějiny už pro nás nejsou dramatem, ale show-podívanou, tedy něčím co se dělá pro pohled.    Abychom to shrnuli: "Neděláme už dějiny proto, že jsme strháváním lineárním dějinným časem, ale proto, že se chceme ve světě dějinně orientovat díky obrazům." Ano je to tak. Obrazy doléhají stále úderněji. Především ony nás "homogenizují" v globální vesnici nenasytných zvědavců. A tak lačnost medií po okamžitém sugestivním zobrazení zároveň dělá bezplatnou reklamu i těm nejzvrhlejším teroristům současnosti. Všimněte si: tradiční polarita emocí tone v ambivalenci. Zobrazená spektakulární krutost zároveň děsí i fascinuje. A tam nás mediální osvětí dnes a denně dostává: tlačí nás do "globální psychózy" kolektivního nevědomí jungovských archetypů. Media nám vytvoří budoucnost. Jakou? Sama nevědí…                    

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, spisovatel 

Uveřejněno v Pošli to dál II - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004   

 

Zpátky na stromy aneb po stopách genomu   

Objev genomu …? To je pro mě okamžik, kdy člověčí inteligence přichází sama sobě na stopu. Je to situace, kdy detektiv pátrá a pátrá, až vypátrá sama sebe. Ale lidská inteligence vypátrala samu sebe u našich opičích pradědečků. Je dobré si připomenout, že na počátku objevu genomu - jehož sebezachycujícím paprskem je inteligence - stála, nebo spíše poskakovala, opice. Díky Darwinem proslavené pracovitosti lidoopů jsme se z nich vyvinuli my. Totiž jejich polidštěním. Otázka je ovšem, zdali to polidšťování už opravdu skončilo námi. Možná nějaké příští lidstvo za pár tisíc let celou teorii přehodnotí. Samo se prohlásí za ukázkový model teprve plně polidštěného člověka a nás bude třeba považovat za něco jako vyšší lidoopy na pochodu.     Každopádně tím progresivním vývojem opice něco získaly, ale i ztratily. Ať už se na to díváme tak, či onak, je dost málo pravděpodobné, že by se vývojová spirála začala otáčet pozpátku, totiž že bychom se symetricky k polidštění "poopičili", a aby to bylo symetrické, tak programovou leností. I když kdo ví, třeba to ještě možné je…? Že opice stály u zrodu vědeckého objevu inteligence a tím i genomu je však nepopiratelné. Köhlerovy experimenty dokázaly, že antropoidní opice jsou schopny uvádět jednotlivé vnímané předměty v takový vzájemný vztah, že jsou vnímány v kontextu jediné "celostní situace". Schopnost orientovat se v situaci označuje jako strukturaci. Nadání opic ku strukturaci je pak zvláštním případem obecnějšího principu strukturace, coby základu nejen psychiky jednotlivců, ale i veškerého fyzického světa. Struktura, jakožto vysvětlující princip, sama však tone z hlediska řady filozofických názorů v průsečíků mnoha interpretací. Samy Köhlerovy pokusy zůstávají dodnes praktickou ukázkou toho, jak inteligence účinkuje - tentokrát ještě nikoliv opičí, ale člověčí - totiž Köhlerova. Byv vypovězen - jakožto Němec, zdržující se tou dobou ve Španělsku z důvodů svého původu a války první světové - na místo, kam dnes létáme za prázdninovou pohodou, bylo to až na jeden z Kanárských ostrovů, rozhodl se spojit příjemné s užitečným. S důvěrou badatele vyzbrojil opice tyčemi a ony jeho důvěru nezklamaly. Místo aby svého mecenáše umlátily zapůjčenými tyčemi, pomohly si jimi k banánům ukrytým v bedně, Köhlerovi pak ke slávě. Opice vstoupily do řad intelektuálů a Köhler do klubu objevitelů, jakožto zvěstovatel opičí inteligence. Loudí se mi do vědomí kacířská, ale zato neodbytná myšlenka. Kdyby měl Köhler na ostrově k dispozici místo šimpanzů jiná zvířátka, třeba slony, zdali by nebyli prvními čtyřnohými inteligenty právě oni. Hlavy mají o mnoho větší než šimpanzi. Však se také říká "má paměť jako slon", ale o inteligenci ani muk.    Jedno je však jisté: Köhler byl na svůj objev velmi dobře teoreticky připraven. Bývá považován za jednoho z uznávaných otců zakladatelů Gestalt-psychologie, tedy psychologie tvarové. Tento směr pojímá psychiku především jako dynamickou strukturu. V daném případě tedy: hůl do pracky a banány do bedny. Myslím, že to byl Josef Vissarionovič Stalin, který říkával, že "kádry rostou na úkolech". Touto zásadou se patrně řídil i Wolfgang Köhler, Kádry - v tomto případě opice - intelektuálně rostly jako z vody. Brzy je jejich vynalézavý animátor naučil dosáhnout na výše položeném plody postavením bedny na bednu. Vrcholem "gestaltní" drezúry byl protipožární výcvik. Absolvoval jej opičák Rafael. Banánová motivace opět zabrala. Když se chtěl dostat k oblíbenému ovoci, musel nejprve uhasit požár s tvůrčím  využitím vody v nádrži. Opičák už není jen inteligentem, stává se inteligentním hasičem. A tak tedy cesta k pramenům inteligence, a tím i objevu genomu, vede "přes spáleniště, přes krvavé řeky" zpátky na stromy…! Teď však zpátky na stromy. Právě zde se otevírá prostor pro nejrůznější otazníky: například, jak to bylo vůbec s motivací k vývoji? Odkud pramenila ta neodolatelná touha na tom tak usilovně pracovat? Lze si docela dobře představit, že ve vcelku příjemných klimatických podmínkách klidná, vyrovnaná, se svým statutem v říši živočichů spokojená opice, příliš velkou motivací "netrpěla". Poskakovala si vesele po pralese, a když se dostavila zdravá chuť k jídlu, stačilo natáhnout pracku a už držela banán i bez Köhlera. Zdá se, že opice, která se rozhodla zapojit do "pracovně vývojového" programu, učinila tak dobrovolně (výzkumné ústavy s houževnatými Köhlery v dávném pravěku ještě nebyly zavedeny), snad z nějaké narcistní "deviace". To ji ovšem ostatní méně ambiciózní kolegyně včas patřičně osladily.     Lze si například představit, že když si deviantní, vývojem posedlá opice zbudovala něco jako první žebřík, (strukturovanost znamená mimo jiné specifickou schopnost: vložit mezi sebe a získání předmětu touhy nástroj) a to jen proto, aby se dostala k těm nejvyšším banánům, k nimž průměrně líné opicím nemohly, přehryzaly jí tyto vývojově zaostalé kolegyně příčky jejího vynálezu. Vývojová opice po pádu ležela na zemi a než se jí těžké fraktury vyhojily, byla odkázána na pasivní přísun potravy, tj. na takové zdroje, které ji samy vlezly do tlamy. No a tak díky rasantnímu pádu z velké výšky, bezděčně a nedobrovolně přechází z výhradně rostlinné na potravu živočišnou. Větší přísun proteinů má ovšem dlouhodobé účinky i na změnu kvality šedé kůry mozkové a tím je nastartováno další vývojové kolo. Pro čtenáře se zálibou ve filozofii Georga Wilhelma Friedricha Hegela je to mimochodem docela dobrý příklad na jeho slavné téma: "věc, o kterou běží". Ta je podle jeho názoru vždy jiná, než si my, subjekty, původně myslíme. Opice, když padá a láme si údy, netuší, že ten nepříjemný subjektivní pocit drtivého úderu je objektivně blahodárným, vskutku přelomovým momentem změny nutričních návyků směrem k živočišným proteinům. Tak by to viděl dialektik Hegel, zatímco Friedrich Nietzsche by možná na adresu padající opice poznamenal jenom: "Co tě nezabije, to tě posílí!" Podle mojí dosud plně neprokázané hypotézy tedy rozhodně nemohl motivovat opici k rozvoji její inteligence pouhý žvanec ve tvaru banánu. Důležitým momentem vývoje bylo napřímení postavy. Opice se zkrátka hrdě vzpřímila a… poprvé pohlédla vzhůru k nebesům (třeba jen aby se pokochala představou, odkud vlastně spadla), a tak poprvé prožila, co to je "nahoře" a "dole". Nejsem zas až takový optimista, aby to bylo rovnou Kantovo "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně" (…tedy v ní). Nicméně bylo to tu: "Zjevení vertikály"! A pak už jí to začalo. A tím i nám. Na dlouhodobou perspektivu lidských dějin bylo "zaděláno". A jak to vidí obzvláště progresivní opice, které prošly úspěšně" ohněm" polidštění…? Pán Bůh vidí všude i do nás jakožto "bezokenných monád" (to je zase vynález filozofa Leibnitze), ale my se nemůžeme dívat "Pánu Bohu do oken…" a konec konců ani do karet (to pro ty z kolegů polidštěnců, kteří v Bohu vidí především Hráče). Pokud si s námi hraje, pak nám, jeho výtvorům (tedy "kreaturám"), neprozrazuje předem, podle jakých pravidel a jak to dopadne. Ono by to pak taky asi nikoho moc nebavilo. Zkrátka naším osudem je "hrát" a "býti hrán…" s otevřeným koncem.Teď přijde slogan k osvěžení čtenáře na jeho odvážné cestě náročným textem:

Když je ti ze světa na nic

Vzpomeň si, kdo to byl Leibnitz

Dřív než by ses duchem pomát'

Zahleď se do jeho monád

Jeho monád bez oken

Aby svět byl pochopen

Od monády malou domu 

no a už jsme …u genomu       

 

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, humorista, spisovatel, filosof 

Uveřejněno v Pošli to dál III - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2005 

 

 

Hana Vocelová

Víra je dar    

Víra je dar, jenž základ všeho tvoří, a jak ten maják v moři má úděl svůj...  Slova této písně mi utkvěla v paměti od dětských let a umožnila mi nepátrat, kde se vlastně víra bere. Víra je dar, který nám usnadňuje život, provází ji důvěra i naděje, potvrzení toho, že usměrňuje naše životní cesty. Ten dar jsem dostala i já a jsem za něj vděčná. Připouštím ale, že jiní se k víře propracují různými cestami, třeba i svízelnými, o to víc si ji pak považují a spoléhají na ni při cestě životem. Zkušenosti mnohých to potvrzují. Stačí se spoléhat na biblické texty, které mnohdy překvapí tím, jak konkrétní situaci přesně vystihují a její řešení ovlivňují. Připomeňme si třeba před lety obávané pohovory o názorech na vstup „spřátelených“ vojsk. To byla likvidační vlna, která se prohnala řadou pracovišť a fatálně ovlivnila život mnoha lidí. Moji známí s údivem konstatují, že i na takovou situaci dokázala Bible odpovědět a posílit víru v úspěšný výsledek jednání. V evangeliu Lukášovu ve 12. kapitole od 11. verše v Kralické Bibli čteme: „Když pak vás voditi budou do škol a k vladařům a mocným, nepečujte, kterak aneb co byste měli odpovídati, aneb co byste mluvili. Duch svatý zajisté naučí vás v tu hodinu, co byste měli mluviti.“ Nový překlad Bible pro 21. století je v této pasáži ještě věcnější: „Když vás povedou do shromáždění a před vrchnosti a vlády, nestarejte se, čím a jak se máte hájiti a co říkat. Duch svatý vás v tu chvíli naučí, co máte říci.“ Kolikrát se tato uklidňující rada osvědčila! Můžeme dosvědčit, že i další klíčové situace v životě zklidňují slova Písma. Při ztrátě nejbližších, v nemoci, při zásadních změnách běhu života, vždycky nacházíme v Bibli povzbuzení a oporu. Po čtyřiceti letech spokojeného života v krásném prostředí jsem s obavami připravovala změnu svého dalšího pobytu, a i tehdy mě uklidnila slova z evangelia Matoušova, 11. kapitola 10. verš: „Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou...“ A skutečně, v novém bydlišti jsem spokojená a vděčná. S důvěrou, že se mohu svěřit do Boží péče a naplňovat Boží vůli, prožívám všechny dny svého života s vděčností. I slova jedné naší písně doporučují: „Důvěřuj se v Pána, ó duše má, z večera i z rána On ti pomáhá...“  V naší společnosti převažuje konstatování, že jsme výrazně ateističtí, ale já o tom pochybuji. Jen si připomeňme, kolik je „hledačů“ v různých naukách a směrech! Už ale nevíme, kolik je „nacházečů“, většina si své objevy úzkostlivě chrání, protože věřit, to se přece nenosí! Jeden ze známých katolických duchovních si posteskl, že se diví, čemu všemu musejí lidé věřit, aby nemuseli věřit v Boha! Oslovit veřejnost a vést ji k víře je čím dál složitější, protože tempo života i jeho zdůrazňované spotřební hodnoty a požitky přebíjejí potřebu duchovního prozření. To se, opravdu, v současné době těžko prosazuje. A tak nezbývá, než vrátit se k základům, k Desateru, připomínat princip v í r y, n a d ě j e a l á s k y, s důrazem na proměnu vlastního života a příkladné služby bližním!  Věřím, že s pomocí Boží si víra najde cestu k mnoha potřebným.

Publikováno v Kalendáři Blahoslav 2010

 

Cantate (zpívejte)

Vztahy mezi generacemi Všimli jste si? Druhá polovina minulého století přinesla hluboký rozvrat vztahů mezi generacemi. Co bylo do té doby respektováno a naplňováno tradičními formami soužití i péče, postupně mizelo. Co to způsobilo? Řada společenských a ekonomických změn vnesla do tehdy nezpochybnitelných vazeb nepříznivé vlivy, které byly navíc podpořeny tehdejšími celospolečenskými i politickými tendencemi. Projevily se nejen prohloubením ateismu, ale také radikálními změnami vztahů ke starší generaci i v péči o ni. Svůj podíl na tomto vývoji měla nepochybně i razantní kolektivizace zemědělství. Postupně docházelo ke změnám vazeb rodinného soužití, starost o rodiče a prarodiče se přenášela na zařízení státu, výměnky ztrácely svou stmelující funkci v životě rodin. Přispělo k tomu i zrychlené pracovní tempo, honba za výkony i materiálním prospěchem, což ovlivňovalo také využívání volného času. Tento vývoj byl zpočátku méně patrný ve větších městech, kde masivně působil rozvoj různých pracovních i mimopracovních zájmů, až po bouřlivý rozmach chalupaření. Společnost dávala přednost novým formám zájmové činnosti cíleně podporované státem a hlavně politickým vedením. Vyvážený generační poměr byl narušen i v řadě pracovních oborů, nejvýrazněji snad v oblasti školství. To nepochybně ovlivnilo také i soukromí rodin a vazby mezi generacemi. Jen si vzpomeňte, kolik z nás si nese životem trvalé vzpomínky na své učitele od obecné školy až po vyšší stupně vzdělání. Kolik obětavosti vyžadovala péče o mladou generaci dnes jen stěží oceníme, pokud nemáme vlastní bohaté vzpomínky na tuto fázi svého života. V uvedené době byly podporovány různé mimopracovní aktivity, které samozřejmě vyžadovaly více času a tím omezovaly kontakty se staršími členy rodiny. Najednou se stávalo pravidlem, že bylo stále méně času na návštěvy starších členů rodiny, natož na nějakou soustavnou péči o ně. O to se postaral stát, který tuto část společenského života i povinností postupně uzavřel do sociálních zařízení. To bylo na první pohled velkorysé, pro mnohé ale také pohodlné. Naučili jsme se vnímat domovy důchodců jako výraz sociální péče o seniory, ale nevnímali jsme její důsledky v mezilidských vztazích, zejména v rodinách. Současná doba jen obtížně napravuje důsledky tohoto dřívějšího vývoje, mnohdy s údivem sledujeme, co všechno péče o starší generaci vyžaduje nejen po stránce ekonomické. Nositeli potřebných změn ale zatím nejsou sama rodiny, spíše řada dobrovolných organizací, které programově napravují předchozí nežádoucí vývoj. Snaha o vytvoření podmínek plnohodnotného života ve vyšším věku otevírá řadu projektů, v nichž nalézají také senioři své uplatnění, využití celoživotních zkušeností i znalostí. Zatím však není patrné systematické sbližování mladých se staršími, jsou to spíše ojedinělé případy. Přesto právě mladí dovedou ocenit přínos kontaktu se staršími. Začíná to žadoněním o vyprávění babiček a dědečků o jejich vlastní mládí, o tom, co vyváděli jejich rodiče, a jak se vlastně před několika desetiletími žilo. Škola neposkytuje dostatečně barvitý obraz podmínek života tehdejší doby, pro mladé je dnes nepochopitelné omezení cestování, studia i možnost rozhodování o vlastním životě. Devizový příslib, cestovní doložka i celní prohlášení jsou pojmy neznámé mnoha mladým lidem. Informace o těchto "vymoženostech" je často glosována neuvěřitelným údivem a konstatováním, proč jsme si to nechali líbit! To nemůžeme mladým vyčítat, spíše bychom se měli snažit sami zlepšit své vztahy k rodičům a prarodičům Znamená to překonávat současný fenomén nedostatku času, na který odkazujeme při nedostatečných kontaktech s nejbližšími. Stačí si uvědomit, že času máme všichni stejně, jen s ním neumíme správně hospodařit. Práce, odpočinek, zábava, ale i kontakty rodinné vyžadují racionální využití času s přihlédnutím k významu těch činností, které považujeme za nejdůležitější. Pro mnohé je to nepřekonatelný problém, ale je to v podstatě velmi jednoduché. Ukazatelem skutečného vztahu k našim nejbližším i přátelům je rozměr času, který si pro ně uděláme a který s nimi strávíme. Znamená to přehodnotit své priority v práci, v životě i ve vztazích. Stojí to za tu námahu, protože tím můžeme obohatit sebe i své blízké. Neztrácejme naději na zlepšení generačních vztahů, začněme sami u sebe. Buďme příkladem nejen svým dětem, ale i ve svém okolí a snažme se naplňovat Komenského definici: "Výchova je láska a příklad!" Jak jednoduché!!! Hana Vocelová

Hanka Vocelová diskutuje Honzova báseň pro Hanku

Narozeniny H.Vocelové

 

 předsedkyně 

Narozeniny ses. předsedkyně 

Olga Čuříková a Hana Vocelová na besedě

Oslava narozenin Hanky Vocelové skupinka březen 2010