Leona Vejsová 

Je pozdě večer, venku mží

a kolem mě se plazí Lži.

Jsou slizké, tlusté, studené.

Snad Pravda, ta je vyžene.

Pravda je slabá, maličká

a Lži ji tlačí ke zdi.

Jak zvíře si ji sedlají

a s křikem na ní jezdí. 

Radana A. Váňová:

TICHÉ VERŠE

 Orosené ráno

mlha nad klášterem

ptačí vzlyk do ticha

mým dechem vše dýchá

***

Dotěrné mouchy zvuk

slunce dopaluje

můžu uchopit čas?

teď je tu zas a zas

***

Alejí do kopce voní vzduch

srpnový veverčin tichý smích

po stopách křížových

***

Sedět do zdi hledět

ticho léčí duši

je tu jedna vada

mám bolavá záda

***

Zvon zve tě pokleknout

cvrček chválu vzdává

chladný vánek říká

věčnost se tě týká

***

Nebeští beránci

ovečky na louce

vím jsem v ruce něčí

v důvěrném bezpečí 

***

Radana A. Váňová Králíky, srpen 2010  

MUDr. Jarmila Veverová-Králová     

Můj červencový dialog  

Možná si řeknete, že do tohoto sborníku se nehodí to, co vám chci vyprávět, ale já cítím, že se musím podělit o několik krásných chvilek prožitých na XIV. Všesokolském sletu 2006 v Praze. Každý ví, že minulá doba – totalitní, jak jí dnes říkáme, sokolstvu nepřála. Naopak se snažila sokolskou myšlenku, její poslání, z našich myslí vymazat. Na oko se to dařilo. I když čtyřicet let ve vývoji člověka je jen okamžik, bylo velmi těžké po těch letech začínat znovu. A přece se to podařilo. Letošní slet byl už třetí v naší nové republice. A já myslím, že to byl ten nejkrásnější (to ovšem říkáme o každém sletu). Vystoupení na Strahově předcházela celoroční tvrdá příprava: nacvičování 2 – 3x týdně, opravy, pilování – jednou na počítání, jednou na hudbu; to je dřina, zvládneme to…? Ovšem už zde jsme se společně poznávaly a povzbuzovaly a směřovaly k vytčenému cíli – k vystoupení na Strahovském stadionu. Tady ovšem nové kontakty, nová sesterská přátelství, která tak mnoho znamenají v dalším lidském životě.   Všechny skladby měly jednu společnou myšlenku – ukázat všem dobrým lidem, národu, že jsme tady, že je dobré žít čestně, ve svobodné zemi bez útisku a pro tuto zemi přinášet i oběti (jak sokolové už v minulosti dokázali).   Velká příprava na Strahov byla zakončena tradičním průvodem přes část Prahy od pomníku Svatého Václava na Staroměstské náměstí. Den se vydařil, byl jako malovaný. Nespočetné špalíry lemovaly ulice, lidé jásali, mnozí plakali, objímali se, ač se neznali a průvodu volali: „Děkujeme, děkujeme!“ Souznění bez hranic se vystupňovalo v místech, kde pod sokolskými prapory přihlíželi krajané z Evropy i ze zámoří (někteří i potom cvičili). Domů si vezli posílené vědomí, že sokolské bratrstvo nezná hranic. Secvičování na Strahově na sletové dny byla celodenní perná práce; panovala vedra. Hlavně – překonat to! Pomáhaly jsme si, povzbuzovaly se navzájem, jen si nepřipustit, že je nám nejen přes sedmdesát, ale i přes osmdesát let. Jsme Věrná garda – u mnohých byl a je Sokol domovem už od tří čtyř let. Nastoupily jsme v jednom šiku s muži na osvětlený stadion, který nás vítal ve stoje potleskem mohutným. Bylo 21 hodin; reflektory se opřely do tmy, zalilo nás světlo. Světlo, které nám bude dále svítit v srdcích a myslích. Skladba „Zpěv naděje“ je radostí z pohybu, zpěvu, radost z toho, že Tyršovy myšlenky stále žijí. Krásné byly i nástupy na plochu stadionu; nejdříve malé pramínky, které se později slily v mohutný proud. Ten se různě vlnil, byl neposlušný, až se zklidnil v Bráně borců. Zde se ani nedýchalo vzrušením… Konečně! Věrná garda na stadion a na značky! Senioři cvičí na písničky Karla Hašlera… Když naše těla rytmizují Ta naše písnička česká, stadion bouří. A my jsme dojati, jen se bojíme tomu podlehnout, protože skladbě není zdaleka konec, na něj se musíme soustředit. Nejinak se děje v závěru, kdy máme vzpaženo, čímž vzniká dojem hromadné přísahy, obecenstvo aplauduje a vstává a my až po dlouhé chvíli připažujeme, obracíme se k Bráně borců a šťastni tou chvílí, odcházíme. Z tribun nám diváci podávají ruce, tisknou, děkují nám a my děkujeme jim, za to úžasné souznění duší. Všude tolik světla… Tak, drazí, za šest let na shledanou!

Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006  

Pavel Veselý: Strom   

Možná to znáte. Ten krásný pocit, když se ráno probudíte a víte, že vás čeká něco hezkého. Někdy to víte dopředu , ale někdy se takový příjemný a třeba krásný den vyvine úplně nevinně. Ale vy to cítíte už od rána. To se pak posadíte na posteli,protáhnete se a potichu pozdravíte nový den..... Já jsem věděl, že dnešní den bude právě z této kategorie krásných. Pořádně jsem se umyl a navoněl. "Ale, ale", ozval se na vedlejší posteli můj spolubydlící. Přišli jsme do Domova důchodců téměř současně. Oba jsme byli vdovci a naše děti byly daleko. Své dceři jsem to neměl za zlé. Nejen, že žila daleko, ale vydávala právě svou pátou knížku a byla stále na cestách. A já byl už starý a nemocný. V podstatě jsme se na tom domluvili. Chodila za mnou, jak mohla a já byl s ní vlastně prostřednictvím novin pořád...... "Jdu na rande", řekl jsem hrdě. "Kolik jí je?", dotíral znovu spolubydlící. Možná čekal nějakou ohromující novinu: například TŘICET či něco podobného. Musel jsem ho však znovu zklamat: "Sedmdesát", řekl jsem. Očividně posmutněl. "Aha , tak ty jdeš zase za Lenkou?". Byl opravdu zdrcen. Jako kdyby to nevěděl. Měli jsme schůzku každý měsíc.....Pravda, poslední dobou už to nebylo tak úplně pravidelné, protože Lenka měla stále větší zdravotní potíže. Bolely jí klouby a těžce se pohybovala. Ale vždy by zavolala, kdyby nemohla. S Lenkou Novotnou jsme se znali už čtyřicet let. Znal jsem jí ještě jako Novákovou. Pak se vdala a......Vykročil jsem k východu. "Kam máte namířeno, pane Nový?" , zeptala se mě u východu sestřička. "Jako obvykle", usmál jsem se. "Á tak to paní Novotnou pozdravujte", připomněla mi. Zvláštní, Lenka si vždycky uměla získat lidi svou bezprostředností a šarmem.  Byla okouzlující. Dnes jako před čtyřiceti lety....Čekala mě na zastávce jako obvykle. Krásně upravená a její čokoládové oči zářily. Opírala se o hůl. Když měla před léty ten nápad, zdálo se to nemožné, ale přesto se povedlo......Setkávali jsme se pak každé tři měsíce na tom místě. V důchodu už pak každý měsíc. Naše rodiny o tom určitě věděly, ale nechávaly nás být. Ano, padlo pár námitek, že jsme blázni, ale to bylo vše. Když jsme ovdověli, byla to jedna z našich mála radostí, kromě dětí samozřejmě, které nám život nachystal.....    Vzal jsem ji lehce za ruku. Měla krásné a něžné ruce. Vždycky jsem se těšil na dotek jejich rukou. Aniž to věděla, měla v nich životadárnou energii...Šli jsme tiše, jen naše oči se občas dotýkaly.....Zamířili jsme do malé aleje. Za tu dobu prošla mnohými změnami, ale jedno tam zůstalo. Na jejím konci náš strom, který jsme tam společně zasadili a pečovali o něj. Bylo to naše pouto. Něco, co bylo naše společné a co patřilo nám oběma.....Později jsme sem už chodili společně ho obejmout....Načerpat sílu do boje se stářím... "Je tady krásně", řekla, když jsme došli až ke stromu. Nejdřív jsme na něj pomyslně udělali křížek za naše zemřelé životní partnery a pak jsme náš strom společně objali. Zavřel jsem oči a cítil Lenčinu ruku a vůni stromu, našeho stromu.....Byl to zavedený rituál...Pokolikáté už. A s přibývajícím věkem byl stále větší zázrak, že tu jsme zase spolu.....Jen my dva. Já a Lenka.....Po chvíli jsme zase vyšli na cestu... "Víš, že jsem nikdy neuměla lézt na strom a utíkat?", řekla polohlasně. Podíval jsem se na ní udiveně. Podívejme se, co se člověk ještě nakonec nedozví. "Opravdu, jednou jsme u nás šli sousedovi na hrušky a jediná já dostala pořádný výprask", zasnila se a pohladila si zadeček, jako by to bylo včera. Usmál jsem se a lehce ji pohladil. Kráčeli jsme pak zpátky na zastávku a drželi se za ruce...Dva milenci na konci sezony......Rozloučili jsme se letmým polibkem na zastávce.... Druhý den jsem vstal a čekal mě další radostný úkol. Jako vždy jsem vytáčel Lenčino číslo, abych se přesvědčil, že dorazila v pořádku. Telefon ale zvedl někdo jiný: "Nezlobte se prosím, ale paní Novotná v noci umřela......." Byla to její sousedka, občas ji navštěvovala. Sedl jsem si sklesle na postel. Chvíli jsem se díval do prázdna....Věděl jsem, co musím udělat......Když jsem došel k našemu stromu, objal jsem ho a zaklonil hlavu. V koruně jsem mezi větvemi zahlédl Lenčinu tvář "Vidíš, už umím šplhat po stromech," sdělovala mi s úsměvem...Taky jsem se usmál a pošeptal nahoru. "Lenko, strašně moc tě miluju." Oči se jí na chvíli rozjasnily: "Já tebe taky - už čtyřicet let, copak jsi to nepoznal?" Pokýval jsem hlavou. Celou tu dobu jsme si nedokázali říct do očí to, co teď trvalo jen pár vteřin....Odcházel jsem s vědomím, že za pár let s Lenkou znovu zasadíme nový společný strom.....Náš strom života.......

Sluchátko

Tak do mě šeptej svoje zážitky

tak do mě šeptej svoje výčitky t

ak do mě šeptej svoje touhy vždyť jsem jen sluchátko -

ubohý pouhý

Tak do mě šeptej svoje nápady

tak do mě šeptej svoje nálady

jsem přece důvěrník tvých snah

někdy jsem přítel a někdy vrah....

když něco nechceš říct přímo do očí

vezmeš si mě a svět se zatočí

o pár mizivých divných piruet

tenhleten postup znám už snad nazpaměť

Jsem prostě důvěrník lidských duší

něžných dlaní a teplých uší...

spouštím buď smích nebo slzy

někdy moc pozdě a jindy brzy...

ale co byste po mě chtěli víc

tak hurá do mě - nikdy nikdy vstříc...

šeptejte všechno co chcete právě říct

koho teď milovat a koho více ctít...

Tak do mě šeptej svoje zážitky

tak do mě šeptej svoje výčitky

tak do mě šeptej svoje touhy

jsem přece sluchátko - ubohý pouhý

Tak do mě šeptej ty svoje nápady

tak do mě šeptej ty svoje dohady

jsem přece sluchátko a nemám tvoji zášť

když je toho dost tak se mnou prostě prašť...

Jsem jenom raněné malé sluchátko rozbité -

střižené jen tak nakrátko slyšelo jsem asi příliš moc

a tak se ze mě stal nezvaný divný host

..... . .......ležím tu samo v bazaru........